Co je to vlastně čas? (in Evangelický kalendář 2005)

úvodní slovo: pokud se mě někdo po přečtení tohoto článku zeptá, zda věřím v Boha - univerzum, odpovím, že pouze ve filosofickém slova smyslu - energeticky /nikoliv křesťansky/

Co je to vlastně čas? Existuje nezávisle na nás či je to naše měřítko tělesné existence na tomto světě? Otázek je daleko více, než uspokojivých odpovědí, ale nepochybné je to, že čas je filosofickým pojmem, fyzikální jednotkou, darem a údělem od Boha, lidským měřítkem bytí, čas je plynutí, prožívání a náš život se děje v čase,tak jako v prostoru, tak snad s pohybem souvisí čas. To vše jsou otázky a problematiky, nad kterými se nejen filosofové a teologové přeli a přou ve svých odborných diskusích stejně tak jako nad tím někdy přemýšlí každý z nás. 

Čas je tedy každodenností, je naším společníkem, a když jsme sami, tak čas nás neopouští, a jen díky němu se i naše negativní zkušenosti, například způsobené spolu-pobytem s těmi druhými mohou stát obohacením,určitou životní moudrostí, poznáním nějaké vyšší hodnoty či pravdy. I samotný čas je hodnotou, vždyť právě on se stává námětem v umění a vědách a stejně jako život je na jedné straně milován a na druhé nenáviděn, protože jedině on může naše prožitky ukončit a tak zase znovu začít jiné, nové. Nabízí se tedy  i otázka, zda čas není cesta k Bohu, za Bohem, za hranice smyslovosti. Kdyby nebyl čas, nebyly by ani dějiny, protože i dějiny jsou vývojem v čase.

Pojďme nyní zauvažovat nad některými jednotlivými aspekty povahy a podstaty času. Pro člověka je určující a zásadní tak zvaný čas psychologický, někdy i nazvaný antropocentrický, lidský (především o něm bude tato úvaha), je to tedy čas v nás, v našem„já“. Takovýto čas pak úzce souvisí s našimi prožitky. Tento čas je svým způsobem svébytným a je každému z nás vlastní. Tímto časem měříme náš život, v tomto čase uvažujeme i jednáme. Tento čas souvisí s naším pobytem na tomto světě, je to určité omezené společné trvání těla a duše, jakožto harmonického celku, je to lidský život. Náš život se skládá z okamžitých vjemů, momentů, z jednotlivých „nyní“ a v nich žijeme. Realizujeme se na tomto světě v prostoru a čase svou tělesnou okamžitou přítomností. Mohlo by nás napadnout, že lidský život je přímka či cesta s mnoha miliony body či zákoutími, které nás nějakým způsobem utvářejí
a mění. 

Lidský čas vždy nějak souvisí se změnou a vlastně i s pohybem, směřováním ke své konečnosti či splynutím s věčností, absolutní pravdou, chcete-li s Bohem. Naše časová existence je určité vymezení ke světu, jakožto celku. Vše však člověk vnímá z hlediska nějakého konce, a to ikonce absolutního, je vědom si své smrtelnosti a cítí, že k ní směřuje. Naše prožitky v čase jsou pak nahlížení jednotlivých úlomků ze světa a my jim vždy dáváme nějaký smysl a nějaký řád. S tímto psychologickým časem tvoříme svou podstatu a z možností se stávají jednotlivé individuální„nyní“. Jenže člověk umí a chce rozlišovat v čase trojjedinost, žije sice jen v přítomnosti, ale v mysli existuje i kategorie minulosti a budoucnosti. Ve vzpomínkách a tužbách se tedy objevuje ona trojjedinost času, je to upírání svého já k tomu, co už se stalo, ono žití ve vzpomínkách  a i k tomu, co se má teprve stát. Pro člověka může minulé i budoucí existovat v myšlenkách, nebýt minulosti, což je jeden ze segmentů této trojjedinosti, člověk by se nemohl vnitřně i vnějšně vyvíjet, měnit, stávat se lepším, zralejším a dokonalejším, protože každá prožitá zkušenost, tedy minulost, nás žene vpřed a dokáže nás svým obsahem nějak obohatit. 

Existuje mnoho otázek, co je vlastně minulost a budoucnost a zda mají nárok být součástí času. Již svatý Augustin ve svých myšlenkách uvažoval o tom, že z minulosti nám zbude vzpomínka a do budoucnosti jen očekávání, proto trojí čas jako takový neexistuje! Augustin čas psychologizuje, dává mu také onen lidský rozměr. Čas je pro něj součást světa, který pochází od Boha, je na něm závislý. Člověk žije skrze „nyní“ a je omezen časem a prostorem, tam je zasazen jeho život a jeho duše, ono já pak směřuje k věčnosti, k Bohu, tam však dimenze času již neexistuje, věčnost je nečasová, neomezená a nutně dokonalá a harmonická. Podle Augustina v duši člověka existují tři časy(minulost-přítomnost-budoucnost) a ty pak ale splývají v jeden, tvoří harmonickou jednotu, dají se člověkem vzájemně propojit, ovlivňují se navzájem,ale mimo ní, nejsou viditelné, neexistují.

Psychický čas je v nás a vymyká se běžné představě lineárního času i fyzikálnímu pojetí. Jen onen bod a „nyní“ je skutečný prožitek a ten je tak krátký, jen několik sekund, že k němu musí být přidán i další rozměr času v naší mysli a právě zde se setkáváme s kategorií minulosti a budoucnosti. Je například zajímavé, že na kalendáři najdeme i další den, týden, měsíc a přesto nevíme, jaký obsah nám bude vtisknut v tomto imaginárním časoprostoru. 

Na rozdíl od prostoru je čas jednosměrný a nevratný, symetrický, což je ostatně základ jednoho z nejdůležitějších jevů v přírodě, příčinnosti. Minulé události ovlivňují přítomné, přítomné však nemohou ovlivnit minulé. Přesto, když se podíváme zpět, můžeme tam nalézt to, proč se v okamžitém „nyní“ cítíme tak či onak. Proto by se dalo poznamenat, že člověk žije v přítomnosti, zde je tedy aktivním hybatelem, ale cítí a myslí i v přítomnosti a budoucnosti, což je jakýsi pasivnější způsob života, ale i ten je pro nás nezbytný a teleologický (určující).

V lidské mysli se může i ono pořadí minulosti, přítomnosti a budoucnosti přehodit, protože nejdříve něco očekáváme, například, že bude pršet, pak zaprší a pak si teprve můžeme říct, že zapršelo. Zde není dodržena ona časová posloupnost. Jako důkaz nám může sloužit i další příklad, představme si, že filmový zážitek nás dojme a začneme přemýšlet, zda si nepůjdeme odpočinout třeba někam na kávu a pak se teprve tato možnost stane skutečností. Není proto divu, že námět času se často stává objektem naší fantazie a tak se dostává například do umění skrze slova, linii,  gesta, tóny, tím vším se nějakým způsobem snažíme poukázat na axiologické pojetí času, tedy času jakožto hodnoty. 

Své prožitky v čase zakoušíme v horizontech, v možnostech či eventualitách našeho bytí. A pokud se do tohoto horizontu se svým „já“dostaneme a naplníme jej obsahem, zkušeností, tak jsme se setkali s časem. Může nás tedy napadnout, že s časem jistě nejvíce souvisí přítomnost, ale i minulost, což je vlastně prožitá či v nás obtisknutá přítomnost! Budoucnost je jen neprožitým motivem, možností a nemůže být tudíž časem. Například v pojetí času u afrického, keňského filosofa Mbitiho (nar.1931), není v afrických jazycích výraz pro „ vzdálenou budoucnost“ jako je běžné u Evropanů, existuje jen něco jako je „blízká budoucnost“, něco co se má stát.Čas se zde odvozuje právě od zkušenosti a události, od toho co je a co bylo, co se stalo. Událost ustanovuje čas. 

Čas musí být prožit, aby se stal zkušeností. A budoucnost se neprožívá, Afričané proto uvažují dvě dimenze času: přítomnost a minulost, čas je dvourozměrný fenomén. Pokud čas není prožit, zkušenost se nestane reálnou, nemá pak pro ně žádný smysl. Je to zajímavé pojetí, protože nás napadne, že budoucnost nemá pro nás žádný význam, žádné obohacení, ani v myšlenkách, protože myšlenka není skutečnost, je to pouhá fikce a svět fantazie. V momentě, kdy něco prožijeme, můžeme říct, co s námi daná zkušenost udělala, dopředu to nikdy přesně nedokážeme. Čas, pokud není prožit, neexistuje a nelze rozumově uchopit. Čas zakouší člověk ve svém vlastním individuálním životě a také ve spolu-pobytu s těmi druhými, se společností. Naše kultura svět vidí tak, že spojuje čas s pokrokem a vývojem, čas má určité stupně, je brán numericky, v číslech a tak jsou i určovány dějiny. V tradičním africkém myšlení není pro pokrok místo, dějiny nejsou pokrokem a místo numerického určování se určují jevově, fenomenologicky. Je zde také daleko více patrný vztah k existenci „duše“ přírody, příroda je brána daleko více bytostně, než je tomu zvykem u nás. Dosud jsme mluvili o čase, který je v nás, má pro nás nějaký význam, protože s ním a díky němu existujeme! 

Pojďme se ale nyní zamyslet ještě nad dalším aspektem a vymezením času a tím je měřítko teleologické a teologické. Je patrné, že psychologický čas má své zákony a každý z nás vnímá jeho hodnotu jinak a ta má pak pro náš život nějaký význam,  je to naše vědomí o tom, že existujeme a že jsme vnímáni druhými lidmi. V našem chápání je také Bůh oním hybatelem, jehož odraz či pojem v sobě od narození nosíme, je naší součástí. On dal člověku čas a ohraničil lidský pozemský život narozením a smrtí. Vše co se děje mezi těmito body je lidský život v čase a prostoru, člověk tedy není dokonalý. Nejsme schopni se vymanit z tohoto sevření a jediné osvobození je tam, kde není prostor ani čas, tam, kde se věčnost setkává s dokonalostí, svobodou a pokorou. Bůh uvedl člověka v pobyt na tomto světě a vtisknul mu časovou dimenzi. 

Čas byl stvořen společně se světem, patří k sobě a nezávisle existovat pravděpodobně nemohou. Proto čas může být chápán i jako dar žít a prožít a pochopit onu hodnotu a smysl života a boží vůle. Okamžiky, které žijeme a cítíme, jsou směřováním k nejhlubšímu vcítění do pravdivosti světa, tam se setkáváme s Bohem a tam již čas nemá významu ani smyslu, protože při tomto splynutí není času ani prostoru, není pozemskosti. Je to tedy časovost, existenční pobyt na tomto světě, z kterého se jednoho dne vymaníme. Každý svou individuální časovostí směřuje k tomuto cíli, jsme pouhým momentem bytí, jen hvězdou na nebi, která se rozsvítí a zas zhasne. Čas je naším společníkem, čas je aktivním bytím ke konečnosti, čas je dynamickým rozpínáním se člověka k pochopení sebe sama v univerzu, z kterého jsme vzešli a kam se zase vracíme, abychom jej obohatili tím, co jsme prožili, svým individuálním bytím. Život je časovost a spění do oné mozaiky Boha, kde každý z nás má své pevné místo. Člověk se ale ani díky svým zkušenostem a víře v tuto mozaiku během svého života nedozví, jaký je smysl toho, co je mimo něj, toho, co nemá dimenze času, ani prostoru. 

Čas je něco, s čím se učíme od malička žít, i tuto nehmotnou naši součást se učíme po celý život pochopit a poznat, nejen sami v sobě ale i v  pojetích vědeckých a náboženských. V momentě, kdy pochopíme onu podstatu času, nastane prolomení těchto dimenzí a v našem „já“ ona lidsky vykonstruovaná potřeba trojjedinosti času splývá v jeden celek, v ono nic, v ono prázdno, kterého se tak bojíme, které obdivujeme a za kterým nepřestáváme směřovat, protože to je náš úkol, to je náš úděl a v tom nikdy nebudeme docela svobodní, dokud nepoznáme svou smrtelnost. Tyto existenciální hlediska se nám mohou zdát dekadentní, ale lidé se vždy dokázali nějakým způsobem této dekadenci vzepřít, třeba i neuvěřitelnou kreativitou v podobě orlojů, hodin i hodinek, kde se dobrovolně čas stává řádem, podle kterého se žije. Zde je čas spojen s místním pohybem (místní pohyb, nebo pohyb ručiček na analogových hodinách, v omezeném prostoru zde splývá pohyb a čas, je to ale náš subjektivní pocit, plynutí času vidíme jako pohyb ručiček), jak již o tom uvažoval Aristoteles. Ten zkoumá také čas (chronós), zda jest a jaká je jeho povaha a podstata. Čas se skládá pro Aristotela z minulosti, která již není a z budoucnosti, která ještě není. Důležitý je pojem nyní, tedy přítomný okamžik. Čas se skládá z jednotlivých „nyní“. Výraz „nyní“je pro Aristotela spojitostí, spojuje minulost a budoucnost. Ono „nyní“ je zde vlastně jakousi hranicí času, protože jednoho je počátkem a druhého koncem. Aristoteles si i položil otázku, zda je čas pohybem. Pohyb není všude tam, kde je čas. Čas tedy není pohybem, pohyb je přítomen v pohybovaném a v místě pohybovaného. Ale čas není bez pohybu. Čas není ani rychlý, ani pomalý, naopak rychlost a pomalost se určuje kratším či delším trváním času. Pohyb směřuje dolů, nahoru, doleva, doprava, kam se pohybovanému určí, čas je jen jeden, plyne stále stejně rychle či pomalu, podle toho, jak to vnímáme.  

Čas může být měřítkem pohybu, čas nelze myslet zcela bez pohybu, když nevnímáme pohyb, nevnímáme ani čas. „Nyní“ je základní jednotkou času, protože skrze nyní se čas projevuje jako nepřetržitý proces,protože existuje určitá objektivní spojitost všech minulých, přítomných a budoucích „nyní“. Každý okamžik je pro člověka neopakovatelným  a originálním. Kdyby nebylo „nyní, nebyla by možná ve světě kontinuita a posloupnost, proto je čas způsobem „trvání“. Pro Aristotela je právě „trvání“ důležitým pojmem“, neboť podstata, neboli jsoucnost věcí trvá nezávisle na změnách, kterým smyslově podléhají. Příkladem může být vodopád, padající hmotná voda se mění, jednou je čistá, jindy třeba kalnější, ale podstata pojmu voda trvá, je jen jedna voda. Podobným příkladem může být například „láska“, ta může mít různou podobu, láska partnerská, láska tělesná, láska rodičovská, mateřská či ona mocná láska k Bohu, ale pojem láska je také jen jeden, jen podoba onoho pojmu se mění v čase. Pro Aristotela je poznáním času také poznání proměnlivostí přírody. Celá příroda je založena na pohybu, vše jakoby tíhne dle Aristotela k jednomu cíli (objektivní teleologie), každý pohyb spěje ke konečné realizaci svého vnitřního účelu, své entelechie. Je to tak zvaný „světový proces“. Tento proces je neuvědomělý, je nutný a pochází od Boha, Aristoteles Boha uvažuje jako prvního hybatele.  

O fyzikálním čase se učíme se stejným zaujetím, či naopak s nezájmem, tak jako přistupujeme k vědomí své časovosti. Ne každý se dokáže smířit s tím, že čas plyne jako voda v potoce, jako mraky na nebi, že se měníme pod vlivem okolností a zkušeností, se kterými se denně setkáváme. Čas je tedy i změnou a nemusí to být nutně změna fyzikální. Změna v čase není možná bez subjektu, který se mění. To co se nějakým způsobem na nás mění, je naše proměna v čase. V momentě, kdy se ona přeměna zastaví, jsme svobodní a již nepodléháme změnám. Například i fyziologický čas je neustálým souborem chemických a fyzických procesů v našem těle, kde jednotlivé orgány pracují a pak stárnou, i ony podléhají určité časovosti a společně s nitrem člověka a jeho tělesnou schránkou směřují k bodu, kde již tato fyziologická časovost nebude zapotřebí. Naše srdce během života tepe a krev putuje žilami a cévami a je obohacována živinami, tak stejně, jako člověk pracuje a tvoří a je obohacován na cestě životem svými zkušenostmi. To vše se též děje v čase a prostoru. Tento čas je však specifický a plyne skoro nezávisle na čase psychologickém. 

Přesto se dá říct, že tyto dva časy:fyziologický a psychologický tvoří onu jednotu časovosti člověka, jakožto celku, díky jim člověk existuje. Naše postoje jsou tedy přímo závislé na jednotlivých bývalých prožitých „nyní“ a ono „nyní“ je vždy ovlivňováno celkovým okamžitým stavem organismu, tím, jak se člověk cítí a v jaké harmonii je čas vnitřní fyziologický a čas vnitřní psychologický. Je to ona souhra těchto dvou časů, a někdy i boj a vzájemná konfrontace. Jedno je ale jasné a to bude závěr naší úvahy o čase: „Čas vždy bude součástí lidského pobývání, které se dá charakterizovat, jakožto neustálá aktivní psychologicko-tělesná dynamická změna a prožívání daných časoprostorových horizontů a jejich obsahové uvědomování si v sobě sama i v dialogu a spoluexistenci s těmi druhými. A především je náš „lidský“ čas na tomto ohraničeném světě kultur, různorodých náboženství a civilizací, směřováním do mimo-časového, mimo-prostorového osvobozujícího, pravdivého momentu, jež je splynutí s Bohem, ať už má podobu třeba animistickou, přírodní, křesťanskou, židovskou, islámskou či východně-filosofickou“. 

"Když utrhneš kopretinu, uvědomíš si, že v momentě jakéhokoliv zániku již není zapotřebí dimenze času a v tom tkví jedno malé křehké tajemství lidského bytí a směřování a naším cílem je smířit se s tím, že všechno jednou na tomto světě pomine i Ty pomineš a opustíš časoprostor. Není dobré si z toho dělat těžkou hlavu, protože i ta  v tomto okamžiku přestane býti těžká a stane se součástí krásné beztíže, která splyne s barevnou mozaikou harmonie Boha." 

„Co je to vlastně čas“ (*odborný filozofický článek) Evangelický kalendář 2005. ISBN 80-7017-181-2. ISSN 0862-0814.