Úvahy (výběr)


Otázky kolem dnešního sdílení (2009)

Každý byl někdy sám, existuje mnoho druhů samoty, některé jsou krátkodobé některé dlouhodobější. Všechny mají ale společného jmenovatele, a to totiž niternou prahnoucí sílu našeho osamoceného „já“ po tom (alespoň někdy) s někým sdílet svůj život, svůj svět a uskutečňování svých lidských či profesních cílů a tužeb. Potřeba sdílení byla naléhavá v dávných dobách, skrze celé dějiny a stejně naléhavá zůstává i dnes, přesto že se čas stává rychlejším a přibylo mnoho nových a zdánlivě velmi efektivních podob komunikace. Naprosto nás rovněž ovládá svět masmedií, které v nás tvoří jakousi novou, ale umělou realitu. Člověk je příliš křehký na to, aby si to tady odžil „sám“. Potřebuje mít pocit, že žije, že prožívá a že žije pro něco či někoho. Potřebuje mít pocit, že na něj někdo myslí, že se na něj někdo těší, a to z jiného důvodu než je jen uzavření jakéhokoliv obchodu, kdy se člověk stává jen nástrojem pro určitý, prokazatelně zištný cíl druhé strany. Ono niterné být je nahrazeno pragmatickým mít. A tak se zeptejme spolu, je sdílení mít nebo být? A co je vlastně samota? Přece často říkáme, Ty nikoho nemáš. Existují ale tací lidé, co se zeptají, jsi teď s někým či chtěl bys s někým být?

V zásadě to všichni myslí stejně, na druhou stranu v těchto věcech je zásadní rozdíl. Člověk totiž nikdy nikoho nemá, ač se může o tom jakkoliv mylně domnívat; a nebo se snažit si druhého k sobě nějakým způsobem připoutat. Vždycky máme jen sami sebe a druhý je již pouze vedle nás. Přichází k nám se svými pocity, svým tělem a dobrovolně nám nabízí ono sdílení části jeho (vnitřního) světa a sebe (jeho) samotného. V momentě přijetí tohoto sdílení vzniká vztah a jistý druh provázání. Ve sdílení mnoho lidí spatřuje jeden ze smyslů života a to především proto, že to rozšiřuje jejich obzory (posouvá je to někam dál) a překračuje tak jejich tělesnost, která je své samotné podstatě nutná, ale v důsledcích velmi tíživá. Když se necítíme psychicky dobře a někdo blízký nás chytne za ruku a třeba jen mlčí a dívá se do našich očí, tak svými pohledy sdílíme sebe navzájem. Jakoby naše vnitřní či fyziologická bolest byla najednou prostoupena čímsi hřejivým, nadějným a příjemným. Je to určitý druh momentální jistoty a přece z jednotlivých teď se skládá to nejintenzivnější z našeho života. Proto je sdílení bezpečím a jistotou zároveň, sdílení je rovněž domovem v širším slova smyslu. A nejkrásnější na správně pojatém sdílení je to, že je absolutně nezištné, přesto neuvěřitelně silné ve své hluboké podstatě. Jeho význam daleko přesahuje všecko kolem – takové sdílení je například kombinace lásky a přátelství, což je pro život asi nejlepší varianta. V dnešní době je velmi naléhavá výzva k tomu, aby člověk zvládl překročit sám sebe a vydal se k druhému s potřebou sdílet, aniž by od toho něco očekával. Takové sdílení je v dnešní uspěchané, technologické a komerční době jistě velký dar.

Nacházíme se uvnitř masmediálního a virtuálního kolotoče, které naprosto přetvořily naše nitra. Odcizují nás od naší přirozené podstaty a nutí nás se k ní vrátit velmi směle a odvážně z druhé strany, která však stále čeká na své objektivní zhodnocení. Touto stranou je otevření své Pandořiny skříňky naprosto veřejně – je to jistý druh sebe-prezentace svých momentálních emocionálních stavů. Také je to určitý druh sdílení sebe s těmi ostatními. Velmi brzo však přicházíme na to, že lidské srdce vždy dá přednost tomu, co je skutečné a ve své bezprostřednosti hmatatelné nebo přesněji k tomu od své podstaty tíhne. Je nutno rozlišovat dva druhy sdílení a těmi jsou sdílení skutečné a sdílení virtuálně realistické. Sdílení virtuálně realistické může mít mnoho podob ze sdílení skutečného, ale nikdy jej nenahradí v celé své šířce. U mnoho lidí mu chybí ona pravdivost, a také uvěřitelnost. 

Existuje ale rovněž mnoho lidí, které i v tomto sdílení spolu existují v realistických existenčních pravdách. To znamená, že sdílejí s druhým věci a pocity, které se zakládají na realistických podkladech a nejsou smyšlené. Tyto typy virtuálních sdílení velmi posilují vztah mezi těmito partnery, i když mezi nimi je propast v podobě vzdálenosti. Tuto propast je možno v tomto případě překonatelná ne jedním, ale několika způsoby. Lidé spolu prostě jsou takovým způsobem, jaké jsou jejich možnosti a prostředky k uskutečnění takového sdílení. Je ale zajisté vhodné, aby tyto formy začaly být v určitém čase konfrontovány se sdílením skutečným, kde již ustálené výhody sdílení virtuálně realistického mohou velmi posilnit následné skutečné sbližování, ve kterém jsou oba partneři vystavěni naprosto nové podobě (face to face).
________________________________________________________________________________

O lži jako jedné z lidských neřestí (2008)

Všichni denně slýcháme o lži, o lži malé či velké, o tom, co je to skrývat se sám před sebou. Říká se, že nejvíce lež ublíží ženě, cítí se pak jak malá podvedená holka, velmi křehce a zrazena. Některé lidi dokáže lež ponížit, zvláště, když se k někomu upnuli svou bezmeznou důvěrou. Velká lež je rána z nebe, která zasáhne přesně cíl. V té chvíli nepomáhají vnitřní slova, o tom, že člověk má být velkorysý a naučit se odpouštět. Každý jsme omylný a plný chyb, které ani nemusely vzniknout naším bližším přičiněním, ale lhát by se přeci jen nemělo. Někdo namítne, je to tak jednoduché? Lež nás přece může zachránit před velkou zkázou, jako by měla tedy někdy také ozdravný charakter – to se aspoň mnohým z nás zdá. A co tedy s ní? Vypráskat ji ze dveří, přemalovat ji na jinou příjemnější barvu, smrsknout ji do krabičky od sirek?

Musíme se smířit s tím, že každý jsme někomu někdy lhali. Aspoň malinko. Ale nemusíme se smířit s tím, že tak to prostě je a „basta“. Není. Se vším se dá v životě něco dělat, člověk má ty schopnosti se měnit, ale nechce si to často připustit a proč by to vlastně dělal. Pohodlnější je se nezamýšlet nad sebou, a i když je to kolikrát lepší, tak v případě lži to moc neplatí. Každý z nás si svou lež dokáže odůvodnit a tak ji vlastně velkoryse pasuje na pravdu, což je jedna z fází, ke které každý z nás musí přistoupit, prostě si to odůvodnit a tím se omluvit sám před sebou. Někteří z nás aplikují lež tichou, to znamená, že se snaží zapomenout na to, pod jakým vlivem někomu zalhali a prostě to „neřeší“. 

Dneska často slýcháme větu: neřeš to. Je nutné v tomto smyslu připustit, že někdy je skutečně lepší věci neřešit a nechat je tzv. v tichosti odeznít. Protože neustálé řešení je únavné a nabaluje na sebe další problémy. V případě lži také asi není dobré to příliš rozebírat a ze všech stran zkoumat. Obvykle se dotyčný stydí sám, což je pro něj ten největší trest a uvědomuje si tím, že lhát neměl/neměla. Ale těžko se smiřuje s tím, že prostě i nám někdo a kolikrát i do očí zalže, někdo koho máme rádi, na koho nedáme dopustit. Ale stane se to, v životě bohužel mnohokrát. A na lež nejsme připraveni, nemůžeme se proti ní nějak obrnit, protože i člověk s dobrým srdcem někdy zalže. Příprava tedy neexistuje, navíc ve chvíli, když nám druhý lže, tak o tom nevíme, to se dozvíme přece později. 

Lidé se v životě rádi na něco vlastně pořád vymlouvají a tím strkají pravdu do kapsy. Tím vlastně snižují původní negativní hodnotu lži. Část našeho života se děje jako jisté ospravedlňování sama sebe před druhými, a to je otázka, do jaké míry je toto správné. Žijeme vedle sebe dva životy – tzv.egocentrický a etický, chcete –li hodnotový. Lež patří do obou z nich. V jednom světě se stává a děje, v druhém světě se objevují její dopady a přehodnocuje se. Pokud opustíme stav zdviženého prstu a uvědomíme si, že člověk není bytost dokonalá a nemůže být tudíž zcela zproštěna lži,  bude nám lépe. Ať si každý zamete před vlastním prahem a dokáže si onu skutečnost připustit, ale ať také ví, že i z lhaní se může stát velmi nepříjemná a vleklá závislost, která člověka vlastně vůbec nezkrášluje, spíš ho ukazuje ve světle, které hodnotově kolísá kdesi v těch temnějších stránkách našeho "já".

_________________________________________________________________________________
 
O barvách (2006)

Ano, celý okolní svět pro nás existuje v barvách. Je to něco co nás obklopuje a stává se proto přirozenou součástí naší existence, tak stejně jako vidění  a smyslové vnímání těchto barev a jejich světelných odstínů. Vidění je z biologického hlediska určitý fotochemický proces, ale pojďme se nyní zamyslet nad filosofickým a psychologickým pojetím barvy. Pomocí barev se také orientujeme ve světě a hledáme si tam své místo, něco, co je pro nás také výrazem bezpečí a klidu – v určité kombinaci barev se cítíme bezpečněji a do určité míry spokojenější. Některé barvy pro nás mají určitou symboliku, něco znázorňují a zejména to jsou určité emocionální stavy psychiky, jako například klid, harmonie, vzrušení, touha, radost. Barvy jsou do určité míry jako vnitřní světy lidí a jejich kombinace stejně utváří v nás nějaký dojem. Povaha člověka a jeho hodnoty jsou vždy kombinací mnoha faktorů, které člověka formují a utvářejí. 

A některé kombinace jsou nám bližší, jiné vzdálenější a kolikrát ani neumíme přesně říci důvod. Setkávání se s druhými lidmi je tedy záležitost určité spokojenosti s jejich vlastnostmi, s těmi kombinacemi, které nám jsou psychologicky a esteticky blízké. A tak je to i s barvami. Barvy mají mnoho odstínů, je v nich mnoho drobných nyancí, které na nás však nějak působí. Svůj život také žijeme a nazíráme smyslově a žijeme ho v barvách. On skutečně není černobílý. Barvy máme, nosíme je na sobě, i naše konkrétní psychologicko-fyziologické (psychosomatický stav) rozpoložení je nějak zabarveno, i druzí lidé jsou pro nás nějak barevní, barvy máme v našich domovech a také okolí má vždy nějakou barvu. 

Život je tedy pro nás jakousi přirozenou mozaikou barev, ale my svým estetickým přístupem napomáháme tomu, aby tato mozaika byla naplněna takovými barvami, s kterými se cítíme dobře. Proto například volíme nejen určitý druh šatu a oděvu, ale také určitou barvu a i zde kombinujeme a snažíme se o to, aby převládaly barvy, které pro nás mají určitou estetickou hodnotu, která příznivě ovlivňují stav naší psychiky. Z tohoto hlediska tedy můžeme poznamenat, že barva je i hodnotou (respektive lidé si ji udělali hodnotou), či určitým symbolem pro samotnou existenci. Tak jako naděje je určitým volním a toužebným směřováním duše, tak modrá barva pro mnoho lidí tuto naději ztělesňuje a vyjadřuje určitý klid. Ale stejně jako my vnímáme barevné okolí kolem sebe, tak i lidé, jakožto nedílná součást našeho okolí, nějakým způsobem vnímají nás. Určitým způsobem na ně působíme, a proto je barva je i určitým vymezením sebe sama, a to zejména v oblasti oblékání a pojetím vzhledu domova. Ano, my se takto vymezujeme vůči druhým, světu a pomocí barev jsme jedineční. Barvy na našem oděvu o nás tedy mohou něco prozrazovat. Poukazují tedy k hlubším charakteristikám našeho nitra. A stejně jako lidská vlastnost, hodnota, etický princip není ani barva hmatatelná a přesto je pro nás samozřejmostí a skutečností. 

Společnost a určitá kultura ale také barvu bere jako měřítko toho, co by mělo být žádoucí, to platí například pro oblast oblékání. Některé barvy jsou více oblíbené a jsou tedy záležitostí určité módy, tedy toho, co se právě nosí. Proměnlivost barev v módních trendech je pak dána historickým a kulturním rozpoložením a směřováním společnosti. Barva je i typická pro oblast umění. Některé umělecké směry pak barvu pojímají jako prostředek, kterým se daný člověk snaží něco vyjádřit – něco říct, na něco poukázat. Není proto náhoda, že náš každodenní požitek a prožitek je složen stejně jako obrazové plátno malíře z barev, i přesto, že barva sama o sobě ve své podstatě neexistuje, to je pouhý lidský vjem a naše oko není dokonalým optickým přístrojem. Je dobré si uvědomit, že takto barevně pojímáme svět my lidé, protože je nám zprostředkována barva jako vjem, jako určitá vnímání světa v perspektivě.  Zvířata však díky odlišnému vnímání barev, mohou tedy i samotný svět vnímat jinak. Víme například, že pes vnímá okolí černobíle.  Barva ale vždy bude vedle tvaru a zvuku smyslovým symbolem, který umožňuje člověku orientaci ve světě a možnost vnímat jej jako mozaiku mnoha tisíce a milióny světelných odstínů, které na nás vždy a za každých okolností nějak působí a pod jejich vlivem se stáváme lidsky, psychologicky, eticky a esteticky harmonickými, dynamickými a  proměnlivými bytostmi.

__________________________________________________________________________________

O ženách (nedokončené, 2007)

Kolikrát v životě si položíme otázku, jak se můžeme seznámit s někým, po kom tajně po nocích jako mladé slečny toužíme? Když pak usínáme samy, my ženy opuštěné ve svých duších, kde jsou prázdné krajiny. Jak bychom je toužily zaplnit mozaikou barev, vůní, pocitů, smyslově a přece na základech, které jsou pevné – vyšlapat pevnou cestu, chtěly bychom létat a vznášet se nad tou krajinou s někým, kdo nám dá křídla. Je to idylické? Možná trochu, my to víme, ale je to lidské a je to naše, je nám to vlastní, ale nedá se říct, že by se nenašel muž, který by to též za vlastní nepokládal. Jen jich je málo, žalostně málo. Je to o těle či o duši? Je to o chtíči, vášni či o porozumění a hebkosti psychiky? Jak to vlastně bereme? Dokáže to nějaký muž pochopit? Určitě ano, ale jen ten co nasedne na loďku a vydá se poznat přístav naší duše. Ne, není to těžké, stačí mít rád. Zní to tak stroze, mít rád. Mít rád, znamená propojit svět duše a svět těla v jeden zářivý kotouč, ten kotouč nesmí být bledý, ženy nemají rády smutek, ženy mají rády hloubku. Ale kde začíná být dno příliš daleko, raději zůstávají na hladině a poslouchají, jak šplouchá voda, rády se smějí a mají rády úsměv na mužích. Je muž stejný? Je muž jako žena? Kde jsou hranice mezi nimi? Dají se překročit a může se muž stát na chvíli ženou, je tomu vůbec potřeba?

Přiblížit se druhému znamená naslouchat jeho světu. A ten svět obdivovat, ne pro svůj vzhled, ale proto, jak je (vnitřně) rozmanitý. Dokážeme se ale odpoutat my ženy od naší tělesnosti a pocitu, že chceme být krásné i fyzicky? Po pravdě, jde nám to těžko. Ale není to pro nás všechny prvotní, jak se mužům někdy zdá. Nejsme mucholapky, a tak si někdy raději zajdeme na kávu s kamarádkou, než s mužem našich snů. Kdyby tušil, čím to zase pokazil a jaká to byla hloupost? To by se určitě moc hněval. Jsme tvrdohlavé a paličaté, ale přesto rozverné a hravé. Ale když máme pocit, že pro muže nejsme jedinečné, že kromě nás a milování s námi, kromě toho, že jsme bohyně v naší lásce, existuje také pro ně jistá krajina, kam nás chce vtáhnout a ukázat nám její tajná místa, tak tehdy jsme opravdu šťastné, i on je pro nás bůh. Je to pohled mladé, či zralé ženy? Či je to pohled obou? Zdá se a ať to vypadá zvláštně, že ve spoustu věcech se mladé a zralé ženy shodují – nechtějí být totiž samy a jediná a věc, co je zachrání, je mít vedle sebe nikoliv muže jen proto, aby nebyly samy, ale proto, aby mohli s ním sdílet svůj svět. 

Ano, ženy rády pečují o druhé a to především o své nejbližší. Pokud se jedná o péči o muže, dělí se ženy na ty, které to dělají ze samé podstaty lásky a byly k tomu také zázemím rodiny vedeny,  ale také na ty, které to nedokáží, protože mají pocit, že pečovat o muže je jako pečovat o strom, který si stejně roste sám, do výšky i šířky a jak se mu zachce a tak ho jen občas zalijí, aby neuschnul. Muž je strom a žena květina? A je to tak, že muž jako strom je silnější  a květina jako žena slabší? Ne, není to tak a moudrý člověk to ví. Mnoho mužů jsou keříčky a mnoho žen jsou keříčky zajisté také, ale není to špatně, snad nejlepší je být keříčky. A jsou věci, kde se mladé a zralé ženy rozcházejí a to je oblast psychiky. Psychika je pro ty mladší oblast, kterou se učí poznávat a její hodnota pro ně roste každý den. To samé se dá říct o trošku starších dospívajících mužích. Však není prokázáno, že muži by nebyli schopni dospět k psychickým branám dříve. Naopak někdy se stane, že je oblast psychiky doslova pohltí, ale pozor omyl, takoví muži mladým dívkám většinou neimponují, přesto, že po nich nikdy nepřestanou toužit.


O slovu a o vodě

Slovo vlídné, slovo hluboké a upřímné, to je to, co někdy tolik schází tomuto světu. Slovo druhého by pro nás měl být dar, poučení, radost, ale i útěcha ve chvíli, kdy ji potřebujeme, a takové slovo bychom měli umět nejen přijímat, ale i dávat. Jaro ne vždy začíná rašícími pestrobarevnými poupátky a probouzejícími se tužbami; a nejinak tomu bylo letos. Přišla voda a nenabízela svou osvěžující náruč, ba právě naopak. Nabídla náruč chladnou a živelnou, takovou náruč, před kterou bychom nejraději utekli. Ale dá se před ní opravdu prchnout?

Je potřeba si uvědomit, že utíkat živlu se dá vždy jen částečně a omezeně. A neobejde se to bez následků, na duši, na těle, či dokonce na životě. A my, kterých se to „netýká“, kteří nejsme postiženi touto katastrofou, bychom měli umět nabídnout ono vlídné slovo. Takové slovo leckdy možná skrývá víc než jen pochopení a souznění. Je to především aktivní podpora, kterou těmto lidem dáváme a jíž se slovo promění ve skutek, který hloubce slova dodá opravdovou hodnotu. Každý může přispět tím „svým“ a je na něm, jakou formu zvolí.

Ale čím může přispět opravdu každý z nás, je zamyšlení nad tím, jak by bylo jemu, kdyby mu voda vyplavila první a poslední útočiště, které má, a to domov. Domov je něco, co pro nás představuje energii a klid zároveň, je to ohnisko hlubokých každodenních odhodlání a nadějí. A proto, prosím, buďme schopni tohoto SLOVA, protože nikdy nevíme, kdy se taková věc může stát právě nám.




Světoobčanství (1999)

Světoobčanství je možná jistý pojem, který je přítomen na našem beztak uspěchaném denním pořádku, aniž si to ale kdo uvědomuje. Je to tak hluboká myšlenka, že již dávní filosofové, a nejen oni se zabývali postavením člověka na naší planetě. Abychom si však uvědomili  opravdový význam tohoto slova, zkusme si představit naši zeměkouli jako relativně malé území, které jsme schopni poznat a zamyslet se nad ním. Ano, světoobčanství nepochybně existuje, ale je dnes částečně zastřeno v negativním charakteru našeho lidství a málokdo dokáže vlastně odpovědět, co to je a jakou má důležitost.

Na druhou stranu je ale nutno přiznat, že náš domov je právě nepředstavitelně veliký, a že tak velkou zodpovědnost a vůli o něj pečovat má opravdu jen málokterý občan Země, mohu-li to takto nazvat. Ne nadarmo se říká, že skrze utrpení člověk pozná opravdové hodnoty a to i jednu z nejvyšších, hodnotu celého světa. Ne, Země ve své podstatě nikdy neztratí svoji určitou vážnost a možná i tak trochu svoji tajemnost. Lidé se jí odedávna klaní, zkoumají její původ, smysl a její postavení ve vesmíru, ale často se zdá, že ji jako celek nedokážou ani nechtějí pochopit.  Proč tomu tak je? To je už přímo filosofická otázka. Příliš často si neuvědomujeme, že každý může ublížit jen pouhými maličkostmi, které když se sečtou, vznikne opravdový problém. Být občan neznamená přece jen to, že se budu cítit, že zrovna tady jsem ve svém, být občan neznamená přece jen to, že obývám určité území a že mám určité nároky. Copak naše planeta si svou skutečností nezaslouží mít také určité požadavky, které budou splnitelné? Naše Země je jako skládanka z karet, která se také může jednou sesypat, aniž lidé poznají, který článek se kde a kdy povolil. Dnes je ta souvislost tak veliká, že se pomyslných článků může povolit hned několik najednou a to by znamenalo zbytečný zánik. 

Ano, světoobčanství chápeme dnes jako pojem či myšlenku, ale i jako realitu, která neustále mění svůj význam jako často zmiňovaný soubor všech globálních problémů lidstva. Na určité nemoci neexistují léky, a tak i na určité bezvýchodné situace v globálních problémech lidstva je obtížné hledat úplné řešení bez možných negativních následků. Stojíme na půdě, která je velice vratká, je ohrožena naší vinou a je zbytečné polemizovat, v kom jí je více a v kom méně. Bylo by přinejmenším pošetilé dávat vinu dějinám, klíčovým okamžikům v nich a osobnostem, které svým životem ovlivnily mnohé na této planetě, ať už svými díly, vynálezy, činy či pouhými myšlenkami. Na druhou stranu je třeba říci, že dějiny postavení světoobčanství ovlivňovaly, ovlivňují a budou ovlivňovat, a podle těchto ukazatelů možná i měnit. 

Světoobčanství je možná také určitý soubor, kam neodmyslitelně patří již zmiňované globální problémy lidstva, lidská psychika, příroda a bytí a jeho uvědomování si, dále snad ještě určitý respekt, ale i smíření s věcmi, které jsou alespoň nyní dané, nedají se změnit pouhým zapomenutím, pouhým přáním a nedají se změnit za dobu, která je krátká, protože i čas je dnes stále více a více chápán jako relativní. Stojíme před rozcestím, které nás hodlá překvapit několika cestami, několika procesy toho či onoho globálního problému, který je daný lidským chtěním ovládnout i to, co ovládnout nelze. Stojíme a nejsme jednotní. Naše roztříštěnost se stále zvyšuje. Čím více lidí opouští tento svět, tím více lidí, kteří spatří zemské světlo, musí, aniž to vědí pochopit, že problémy, které jednou budou řešit oni, budou nesnadné, zbytečné a hloupé. Člověk si totiž nechce uvědomovat, že není jediný, pro koho je a pro koho znamená něco tento svět. Lidé se často pozastavují nad tím, co je skutečné neštěstí, které je potřeba si připustit více než je nutno. Ano, pokud jde o život, jde o něco zásadního  a jsou lidé, kteří vlastně žijí tak, že jsou neustále ohroženi, je jim brána svoboda, aniž by se jí sami zřekli, a přesto dýchají. To si musíme uvědomit. 

Je potřeba se zmínit, že životy lidí ovlivňují životy jiných lidí a jejich činy buď přinášejí ovoce nebo hlad. Ale člověk jakoby ztratil potřebu chápat, že Země je nejen společný domov bohatých a chudých lidí, ale i bohatých a chudých myšlenek,které urychlují celkový vývoj. Ano, světoobčanství souvisí s člověkem a jeho psychikou a změnami v ní. Když přišel na svět takový člověk, který se cítil býti jiným a chtěl býti jiným než ostatní a tudíž se nechtěl řídit třeba pouze a jen lidskými pudy, tak přemýšlel. Přemýšlel, namáhal se, umíral. Měl potomky. Ti přemýšleli, namáhali svoje vědomí, a když se zamysleli nad tím, čeho všeho jsou schopni a nad čím vším mají moc, chtěli víc. Chtěli víc. Také vznikla kultura, která dala základ nejednomu dalšímu klíčovému pojmu, jako je třeba majetek, práce, touha po moci, touha po životě, později politickým systémům, touze ovládat i měnit. Člověk se stal ukazatelem, který měnil svět. Světoobčanství nabývalo na významu. Člověk neuvažoval jen o druhých, ale především o sobě, o své podstatě, svými myšlenkami se upíral do sfér, které jsou nevysvětlitelné. Chtěl něčemu věřit, chtěl pochopit smysl, hledal ho. Hledal ho ve všem, co mu svět postavil do té jeho vlastní cesty. Věci, které prostě nemohl rozumem pochopit, začal přisuzovat něčemu neobvyklému, něčemu, co řídí naše relativně malé a směšné žití a bytí. Začal o tom být přesvědčen a měl v co věřit a bránil to za každou cenu. Žil pro to, že žije. A nemohl tušit, že právě tato individuálnost jeho vědomí se mohla tak moc lišit od víry někoho jiného.

Ano, náboženství je věc, která hýbe světem, mění ho, protože je obtisknuto v lidech, kteří jednají podle jeho zásad. Mate je a svým způsobem zneužívá lidského rozumu, který vždy bude chtít dosáhnout nejvyšších symbolů a beze zbytku je pochopit. Jsou to třeba tak často zmiňované život a smrt, síla a slabost, pravda a lež, spravedlnost a nespravedlnost, víra a anarchie, chudoba a bohatství, moc a poddanost, pokora a pýcha, vůle a lhostejnost a v neposlední řadě tak typická láska a nenávist. Ale každé náboženství na druhou stranu chce a vede k tomu, aby byl člověk dobrý a zbavil se negativních vlivů, které ovlivňují jeho ego.Lidé si totiž postavili pyramidu z karet a svojí individualitou způsobili to, že svět nemohl, nemůže a nebude jednotný. Každá karta je totiž jiná. V tolika etapách si člověk vlastně lámal hlavu nad tím, proč nás světoobčanství tak ovlivňuje a mění, ať už ho nazýváme kosmopolitismem a nebo zkrátka bytím.

Je třeba zmínit se také o přírodě, která člověku dala život a člověk z ní vyšel. Tvoří neodmyslitelnou součást světa, a kdybychom ji neměli, nebyla by existence vůbec možná. I to je jistý dar, který nám Země poskytla a my si jej neumíme vůbec vážit, ba naopak, často jím pohrdáme. I přestože víme, že je křehký, zacházíme s ním velice riskantně. Člověk  v přírodě pochopil a poznal mnohé moudro, kterého později mohl využít nejen pro svůj život. Ale to se často nestalo a není divu, že se příroda brání a chrání svůj skutečný smysl a podstatu. Je však ale dobré ji usnadnit hrát tuto  přirozenou roli a ona nám pak poskytne pomocnou ruku vždy, kdykoliv ji budeme potřebovat. Začít je třeba u sebe úplnými maličkostmi, které svou mocí však dokážou víc, než si vůbec umíme představit. 

Lidé jsou ve svém životě inspirováni mnoha činiteli a tak vzniklo umění nebo snaha něco vytvořit, ať už jakoukoliv formou a v jakékoliv podobě. Umění se vždy vlastně svým způsobem zamýšlí nad globální existencí a světoobčanství je pro tyto myšlenky možná úplným základem a podmínkou. Právě to, že je zde přítomno umění a nezávisle na tom, kde vzniklo a kdo ho vytvořil, se nás snaží přimět k tomu, abychom se zamýšleli nad celým světem a nejen nad sebou a vlastními problémy. Je to důležité a nesmíme připustit, aby umění hrálo sekundární roli v postavení člověka. 

Neblížíme se vlastně nyní ke smyslu a poznání naší existence? Náš svět musí být vděčný za to, že existují lidé, kteří se zamýšlí nad věcmi, nad kterými by se podle jiných zamýšlet nemuseli či neměli. Svůj život berou možná jako určité poslání nebo zkrátka tak, aby světu svým moudrem nebo přímo svým způsobem života něco dali, či aby pomohli,ať už je to v oblasti duchovní, filosofické, politické nebo literární. To jsou záležitosti, které se týkají nás všech, které jsou celosvětové neboli globální, přestože si to neuvědomujeme. Existují také spolky,  organizace a nadace, které chrání člověka jako bytost, která má hodnoty a snaží se regulovat negativní chování, ovlivněné snad lidskou touhou dosáhnout stavu, kdy nebude již zapotřebí se řídit lidstvím, ale něčím, co mohu nazvat jako ani ne účelný pokrok, techniku a nebo imitaci. Jedině to nás totiž utvrzuje v tom, že světoobčanství je stejně důležité jako to, abychom neměli hlad, žili svobodně a dýchali svobodně, měli radost i z věcí, které pochopit nelze, protože bychom neměli důvod bát se utíkat ze světa, opouštět to, co nám svými snahami připravili jiní a co my připravujeme svým dětem. 

Bylo by dobré si uvědomit, že lidé, i když jsou různí, svým životem dávají téměř přesný klíč, jak rozřešit ono rozcestí, chcete-li bludiště, kterou cestou se dát a které se naopak vyvarovat, na které se zdržet, z které naopak pospíchat. Vše má velikou spojitost. Vždyť z vlastního života dá se neuvěřitelně čerpat, i když je to jen zlomek toho, co se děje na této planetě, a nejen na ní. Tento svět nás totiž přesvědčuje o tom, že člověk zmůže vše nejen svou originalitou, ale i obtisky toho, co zde vytvořili svými životy jiní. 

A jaký je podle mne návod k řešení globálních problémů lidstva, které dnes už nejsou globálními problémy, ale i problémy bytí? Návod je snad pouze to, že právě proto jsme lidé, abychom svým myšlením, kterým jsme nadáni všichni, vymysleli na základě zkušeností takovou cestu, kterou budeme pokládat za správnou. Ta teprve potom, až se na ní všichni dáme, i přestože se budeme muset jeden pro druhého obětovat a leckdy vzdát i komfortu svých životů, nás sjednotí.

(napsáno pro soutěž, kterou vyhlásilo Bahá´í společenství v roce 1999)
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)