Nebeský kolotoč
Nad střechou krouží ptáci svůj nebeský kolotoč,
jsi svým vládcem, zaklepeš párkrát na zavřené dveře,
pak poklekneš a povstaneš, jsi svým zrádcem,
jsi bloudící mlha nad stromy.
Mezi bílou a černou nití volíš cesty,
stoupáš a klesáš jako nedočkavá hruď,
karty nazpět obracíš a vzdáváš se výher,
to pro modrou trávu.
Ve skále tluče tvé srdce, prohání se bystřina,
tají unavené ledy, myšlenky plují,
jak loďky na mořském plátně Clauda Moneta,
vlasy vlají na ohnivých hlavách,
jak žluté seno na stodolách.
Sedni si a poslouchej, jak zní dešťové kapky -
v rýze okapu a v tvých dlaních,
kam chytáš mrtvou vodu,
ve které se zrcadlí směr letu racků nad řekou.
Nad střechou krouží ptáci svůj nebeský kolotoč,
jsi svým vládcem, zaklepeš párkrát na zavřené dveře,
pak poklekneš a povstaneš, jsi svým zrádcem,
jsi bloudící mlha nad stromy.
Mezi bílou a černou nití volíš cesty,
stoupáš a klesáš jako nedočkavá hruď,
karty nazpět obracíš a vzdáváš se výher,
to pro modrou trávu.
Ve skále tluče tvé srdce, prohání se bystřina,
tají unavené ledy, myšlenky plují,
jak loďky na mořském plátně Clauda Moneta,
vlasy vlají na ohnivých hlavách,
jak žluté seno na stodolách.
Sedni si a poslouchej, jak zní dešťové kapky -
v rýze okapu a v tvých dlaních,
kam chytáš mrtvou vodu,
ve které se zrcadlí směr letu racků nad řekou.
Vyznání
Plátky růže rozházel jsem po mrtvé vodě
posbíral živé siluety časoprostoru
má duše stékala z okapů
svlažil jsem stěny tvého ženství chrámu
vykasal sukni oblohy
navlékl ti hábit z ticha
a chtěl žít chvíli v naivitě
když orosí se nové ráno v zákulisí hadích těl
Když svléká se pomerančová kůra kuchyňským nožem
chci ti říct
jsme před sebou nazí
otevírám desky z papyru
řekni proč
vrásky v komorách srdce posledním tangem blednou
a pak zas rozblikají neony našich duhovek
otevírám studánku tvých roků
hltám je necudně
tak to je to vyznání
když roztáhnu závěsy
a zatančím si se světlem.
Vítr z podzimu (v soutěži)
Vysvlékl jsem tisk z novinového papíru
oblékl si slova, vítr klepal špačky
vyhodil jsem staré známé do proutěného koše
vzlétl do oblak
chvěly se, až se z nich kouřilo
polykal jsem dým věrně jako pes
jsme lidé...ozývalo se z lidského rozhlasu
máme srdce, měkké - tvrdé
stačí si vybrat
sáhl jsem si na hruď, slyšel jsem celý svět
v panoramatickém záchvatu mávl jsem do prázdna
louskl klouby starým známým to na rozloučenou
poslal mužský polibek pro ženské vzplanutí
tak trochu imitace mého ticha
a podzimní ulice zatáčela do věčností
Nekonečná (v soutěži)
Na podzimních Hamrech potkal jsem své svědomí
třáslo se a bylo mu zima
listy padaly, až dopadly
vzduch těkal, běhal jak potok
z kopce na kopec, z hory na horu, po cestách
já se otočil a spatřil jsem, tebe, šumavská estrádo
přiznávám, svedla jsi mne
chci se v tobě ztratit docela
Vlasy ti vlály a pak se smály
jak ovečky, co procitly z blouznění
jak zvoničky na farách, co ohlásily nový den
jak ty těma svýma očima
Stromy se ke mně nakláněly
a chtěly, abych naslouchal barevnému šumění
jak bílý konipas, co ustlal si pod nebeským čepcem
Ze zobáčku do zobáčku,
tak jak v životě, tak jak v lodi, co se kolébá
zvážil jsem sám sebe
bez těla - bez duše
poletoval jsem nad jezery
chytal páru
v beztíži se převracel, oči byly mdlé
Byla jsi tak blízko a to mne hřálo
Sirka z jinovatky
Objevil jsem Tvoji duši v mezaninu
světlo dosahovalo
až k Tvým ňadrům
byla jsi zapálená
sirkou z jinovatky
byla jsi vláčná
tak trochu sama
vlasy padaly Ti dolů
jak střecha sakrálního slunce
jak chrámové okno
když roztříští se
nesmyslnou válkou
Procitat
Procitám tvým uzemím, kde napadl sníh
svými vločkami pohladil Mrtvé duše od Gogola
a pak rozplynul se ve vlasech dnů
na polstrovaných pohovkách vlaků
Gramofon srká vzduch
tak stydlivě
jak spící rotace modrých očí
které utíkají do našich životů
aby se našly
Večernice uplavala nám proti proudu
jak kůrka z tvé duše
jak socha bez hranic
protančím tvým potokem
a mrtvé oblázky jak lidé se probudí
V klíně neonových světel zápasíme o čas
jenž se zastavil v copáncích nebes
kam vítr unesl tvůj pláč
Cesty
Cesty si klekly mezi stromy
vody si klekly k cestám
aby podaly jim ruce
do sebe aby polkly vzduch
a zas ho párou vypustily
v rytmu requiem
jak vlna moře
co dostihnout se snaží věčný odraz komety
co míří v zapomnění
jak sokol střídající obzory
jak prach zmáčené duše
co se nad ránem z lidské kůže vysvlékla
Tančící srdce
Píšu Ti jak tančí bál - bez tebe
jak bez pláště král - bez sebe
tak trochu kapky bytí smáčet v tvých rtech
jak solničku bez soli
Klečí přede mnou podzimní stráň
padají dešťové housle
hrají nám
tu zvesela
voní jak pařížské kvítí
jak hoblinka z pařezu
když uslyším tvůj splín
Pod náramkem touhy
pod náramkem míru
ztrácím sílu
nacházím žár
když zatančily nám barové zpěvačky
tvoji duši posypal jsem bílým pískem
ještě pálil sluneční pouští
odsedlal ji a pak vypil
jak obrazové tapisérie z jízdárny času
V rytmu mandolíny
Zapomněla jsi na hlas mé duše
jak koupe se v bílých leknínech
jak naposled jsi ji spatřila
když v nočních stužkách tančila
v rytmu mandolíny
co vydávala zvuky dechu
a byla popletená
Pryskyřice tryskala z klína borovic
její vůně mých smyslů se dotýkala o půlnoci
jak duha odražená ode dna
jak krev co oněměla
když ve vlásečnici zbloudila
Tam v hloubce
Tančíme dál skrze krev,
tančíme dál svou krajinou
mazlíme se s minutami,
které zbyly od včera,
aby pustily nás dál v našem bloudění,
aby otevřely dveře našim touhám.
Jsme jak voda co putuje za obzor,
tříští se o těla skal
a omyje nás v základech
Když zvěrokruh duše zastaví se s ní –
v temnotě způsobů,
jak zabít lásku,
jak potřísnit trávu,
ve své podstatě,
ve své hloubce kam pouštíme se bezhlavě,
tak rádi, tak sami, každý den.
Harfa tobě upsaná
Vzduch se chvěl jako struna středověké loutny
oči plavaly
zvážil jsem slovo
bylo těžké jako naše kroky
v pavučině utkané
na cestách sebrané
jak včelí křídla vznášíme se
Nad extází spánku pak musíme se svlékat
sami před sebou
před zrcadlem svátostí
Pak padlé jsou rozkoše na antických scénách
a my jen čteme nad ránem opilé příběhy
o milování do smrti
o smrti do milování
Souhra nahých srdcí spustila stýskání
a vzduch se chvěl jak něha harfě upsaná
Sluneční paseky
Souhra bílých racků
jako mrtvé a slepené duše
a obloha svým zrcadlem
vstupuje do tvých kolejí
oči se lesknou
bez pravdy v pravdě
jako plášť jablka jenž se unavil
Svým blouděním stárne
když déšť tancuje na jeho území
a po svém spadnutí do hebké trávy
jako kapka likéru z alejí se vypaří
a jsme nazí
a je ustláno na slunečních pasekách
Zapomněla jsi na hlas mé duše
jak koupe se v bílých leknínech
jak naposled jsi ji spatřila
když v nočních stužkách tančila
v rytmu mandolíny
co vydávala zvuky dechu
a byla popletená
Pryskyřice tryskala z klína borovic
její vůně mých smyslů se dotýkala o půlnoci
jak duha odražená ode dna
jak krev co oněměla
když ve vlásečnici zbloudila
Tam v hloubce
Tančíme dál skrze krev,
tančíme dál svou krajinou
mazlíme se s minutami,
které zbyly od včera,
aby pustily nás dál v našem bloudění,
aby otevřely dveře našim touhám.
Jsme jak voda co putuje za obzor,
tříští se o těla skal
a omyje nás v základech
Když zvěrokruh duše zastaví se s ní –
v temnotě způsobů,
jak zabít lásku,
jak potřísnit trávu,
ve své podstatě,
ve své hloubce kam pouštíme se bezhlavě,
tak rádi, tak sami, každý den.
Harfa tobě upsaná
Vzduch se chvěl jako struna středověké loutny
oči plavaly
zvážil jsem slovo
bylo těžké jako naše kroky
v pavučině utkané
na cestách sebrané
jak včelí křídla vznášíme se
Nad extází spánku pak musíme se svlékat
sami před sebou
před zrcadlem svátostí
Pak padlé jsou rozkoše na antických scénách
a my jen čteme nad ránem opilé příběhy
o milování do smrti
o smrti do milování
Souhra nahých srdcí spustila stýskání
a vzduch se chvěl jak něha harfě upsaná
Sluneční paseky
Souhra bílých racků
jako mrtvé a slepené duše
a obloha svým zrcadlem
vstupuje do tvých kolejí
oči se lesknou
bez pravdy v pravdě
jako plášť jablka jenž se unavil
Svým blouděním stárne
když déšť tancuje na jeho území
a po svém spadnutí do hebké trávy
jako kapka likéru z alejí se vypaří
a jsme nazí
a je ustláno na slunečních pasekách
Slunce
Chvěji se jako struna vytažená z duše,
která oneměla, když červánky vysvlékly se do naha,
v půlnočním světle odejmul jsem lásku,
byla jako řeka v podsvětí -
věčná a smutná, vznešená a mrtvá,
pak spal jsem a bylo ticho,
jen vítr čechral ty vlasy,
jež ustřihl jsem před svým spánkem.
Zavřel jsem okenice do svého světa,
padalo a pálilo do nich slunce,
nebe se zlomilo ve hvězdné sféry
a z mrtvých světů povstalo mé srdce.
Chvěji se jako struna vytažená z duše,
která oneměla, když červánky vysvlékly se do naha,
v půlnočním světle odejmul jsem lásku,
byla jako řeka v podsvětí -
věčná a smutná, vznešená a mrtvá,
pak spal jsem a bylo ticho,
jen vítr čechral ty vlasy,
jež ustřihl jsem před svým spánkem.
Zavřel jsem okenice do svého světa,
padalo a pálilo do nich slunce,
nebe se zlomilo ve hvězdné sféry
a z mrtvých světů povstalo mé srdce.
Kalich
Vidím se v zrcadle
jsem zas tak trochu nesvůj
když vysvléknu se ze svého kostkovaného županu
a je svět kýč a žene nás chtíč
či jen víra
pro kterou se ne…ne
no umírá
Jsem nahý před tebou
Jsem nahý před sebou
Chytám za dveřmi slunce
svět tiká
jak malý orloj na tvé paži
splýváme s nebem
splýváme spolu
jak třpytky na hladině
ve vzpomínkách na zasněžené stráně
kde prožívali jsme chvilkovou smrt
na stéblech trav, která uletěla
a ranním kuropěním, které se bálo
tvých svítání na tvém břichu
jak na kalichu,
z kterého jsem pil svoje bytí
trošku jsem se zalknul
bylo to krásné
byla to chvíle
Vidím se v zrcadle
a jsem zas tak trochu nesvůj
Saténová kůže
Na stůl postavila si sklenku vína
zmáčkla mi nos
zatáhla rolety
postavila ještě na kávu
oblékla saténovou kůži
zatajil jsem dech
upustil pero dolů na parkety
které byly Tebou vyleštěné
naší společnou prachovkou
fialové barvy
hm, trošku omšelé
Otevřel jsem krabičku kubánských doutníků
svlékl se do naha
trochu se zastyděl
pak bylo ticho, ale ne dlouho
přišla si za mnou
zmáčkla mi nos
pohladila na rtech
nalila kávu
byla sladká
já se ji bál
jako Tvého klína
na který sněžilo
Hořící vlasy (v soutěži)
Hoří naše vlasy
jak letni vatry ohňů,
které jak naše vzdechy
plavou
v posekané trávě
na které ovečky
ujídají půlměsíce noci
na polštářích květů
uvědomujeme si sami sebe
i křehkost vázy bez glazury
náš smích
který posílá nás spát
když nechceme
nechat si zdát
co vlastně jsme
když protoužíme se
siluetou času
v krepovaných postelích
zbiti milováním
či jen prázdnými výčitkami
kde ohřát si dlaně
v očích bílá hříbátka
ona za to nemohou
za naše roky
za Tvoje roky
už je to tak
hoří naše vlasy
jak paty andělů
když sami sebe
hledají
Flamengo
Deska šuměla,
měl jsem pocit,
že slyším hrát si její vlasy dole na náměstí
Ozvalo se půlnoční šeptání, pak ustalo,
měl jsem co dělat, abych neodletěl
A potom jen zrnka skořice-
vysypal jsem zpět do nitra
bílé a mdlé misky
Hrálo flamengo
Kdesi nad kobercem dávali si všichni dobrou noc,
jen jsem naslouchal
a pak ozvalo se z půlnočního rozhlasu -
říznutí času, až ho to bolelo
a já stále nevěděl,
ještě nebylo pozdě,
polštář teprve dozrával
i já jsem dozrával,
hrálo flamengo.
Deska šuměla,
měl jsem pocit,
že slyším hrát si její vlasy dole na náměstí
Ozvalo se půlnoční šeptání, pak ustalo,
měl jsem co dělat, abych neodletěl
A potom jen zrnka skořice-
vysypal jsem zpět do nitra
bílé a mdlé misky
Hrálo flamengo
Kdesi nad kobercem dávali si všichni dobrou noc,
jen jsem naslouchal
a pak ozvalo se z půlnočního rozhlasu -
říznutí času, až ho to bolelo
a já stále nevěděl,
ještě nebylo pozdě,
polštář teprve dozrával
i já jsem dozrával,
hrálo flamengo.
Srpen
Spadla mi svorka dolů na parkety,
chtěl jsem ji zvednout,
ale nešlo to, již byl srpen,
lidé zpívali a pak mlčeli
Na nároží milenci hráli zase piškvorky
a vítr schoval se do kabelky italské výroby
Praha spadla, ani nečekala,
kapka políbila plástve mlhy
orloj zpíval a pak mlčel,
již i nároží bylo prázdné
Chtěl jsem, aby Praha zase vstala,
ale ona nechtěla
Chtěl jsem, aby Praha zase vstala,
jako opravdová dáma - tentokrát i bez kamélií,
ale ona nechtěla
Vlaky prchaly a pražce slov stárly,
vlaky prchaly a nevěděly kam
a já zůstával a byl věrný
Chtěl jsem najít svlečenou Prahu s toaletou mládí
a tak jsem šel a byl srpen
a vzduch se chvěl
Spadla mi svorka dolů na parkety,
chtěl jsem ji zvednout,
ale nešlo to, již byl srpen,
lidé zpívali a pak mlčeli
Na nároží milenci hráli zase piškvorky
a vítr schoval se do kabelky italské výroby
Praha spadla, ani nečekala,
kapka políbila plástve mlhy
orloj zpíval a pak mlčel,
již i nároží bylo prázdné
Chtěl jsem, aby Praha zase vstala,
ale ona nechtěla
Chtěl jsem, aby Praha zase vstala,
jako opravdová dáma - tentokrát i bez kamélií,
ale ona nechtěla
Vlaky prchaly a pražce slov stárly,
vlaky prchaly a nevěděly kam
a já zůstával a byl věrný
Chtěl jsem najít svlečenou Prahu s toaletou mládí
a tak jsem šel a byl srpen
a vzduch se chvěl
Poutníci
Slunce chutná jazzovou náplní
padají ranní hvězdy
nebe zhluboka dýchá
domy vysvlékly se ze svých omítek
tak šarmantně jak linka rtů
když osvobozuje se po polibku
moje vlasy omdlévaly v zákoutích
kde stal jsem se člověkem
Hledám sebe a pak tebe
v odvaru léta ze šípků
chytám za límec červánky
lechtám pražské nebe
až se svíjí a škemrá
o pomoc kdesi na Východě
pak dlouze stárne a odletí tam
kde není upleten čas
ani záře prstenů z bílého zlata
tam slova nedostanou šanci procitnout
Jsme jen poutníci s knihou
a šátky z lidského hedvábí
co je i není pyšné.
Slunce chutná jazzovou náplní
padají ranní hvězdy
nebe zhluboka dýchá
domy vysvlékly se ze svých omítek
tak šarmantně jak linka rtů
když osvobozuje se po polibku
moje vlasy omdlévaly v zákoutích
kde stal jsem se člověkem
Hledám sebe a pak tebe
v odvaru léta ze šípků
chytám za límec červánky
lechtám pražské nebe
až se svíjí a škemrá
o pomoc kdesi na Východě
pak dlouze stárne a odletí tam
kde není upleten čas
ani záře prstenů z bílého zlata
tam slova nedostanou šanci procitnout
Jsme jen poutníci s knihou
a šátky z lidského hedvábí
co je i není pyšné.
Hledání
Za ptačími hlasy našel jsem trávu
jak polykala kapky rosy
jak mazlila se s vlhkou hlínou
ale ta jen mlčela
sledovala
jak tají sněhoví sloni
a vzduch se musel smát
když teplo lechtalo ho pod vousy
Krev putovala v cévních copáncích
co nebyly zbožím z druhé ruky
aby našla živiny času
chtěla je jen pro sebe
tak jako někdy každý z nás.
Zapálená křídla
Vřes vzplál jak zapálená křídla lišaje
snídám tvoji ranní duši
i trnky z pošumavských strání
to tak trochu ještě ve spánku
hmatám svlékající se tmu
za zvuku cikánských cimbálů
slyším potok krve
co mi jak datel buší do spánků
stydím se za své poslání
snídám třtiny hříšné duše
dnes na podšálku
Vzduch čeří ti černé řasy
chytám pastely šatů z lidskosti
Vřes vzplál jak zapálená křídla lišaje
který tančil s opuštěnou lucernou.
Za ptačími hlasy našel jsem trávu
jak polykala kapky rosy
jak mazlila se s vlhkou hlínou
ale ta jen mlčela
sledovala
jak tají sněhoví sloni
a vzduch se musel smát
když teplo lechtalo ho pod vousy
Krev putovala v cévních copáncích
co nebyly zbožím z druhé ruky
aby našla živiny času
chtěla je jen pro sebe
tak jako někdy každý z nás.
Zapálená křídla
Vřes vzplál jak zapálená křídla lišaje
snídám tvoji ranní duši
i trnky z pošumavských strání
to tak trochu ještě ve spánku
hmatám svlékající se tmu
za zvuku cikánských cimbálů
slyším potok krve
co mi jak datel buší do spánků
stydím se za své poslání
snídám třtiny hříšné duše
dnes na podšálku
Vzduch čeří ti černé řasy
chytám pastely šatů z lidskosti
Vřes vzplál jak zapálená křídla lišaje
který tančil s opuštěnou lucernou.
