Výběr poezie a básní v próze 2022-2007

Ze semínka vzklíčí bílý strom

Ze semínka vzklíčí bílý strom a v tisíckrát odehrané minutě nastal druhý zlom, nebe se nadechlo a vydechlo, prudce, zhluboka, zasadili jsme na nové věky míru a v srdcích zapálili včerejší jinovatku a stvořili novou víru - olá, lá, olá, vymazali odpálený kouř jak slzy kdesi nad obzorem se ronící, v kůře stromu rozezněly se hlasy věků jako zvon a odrazil se celý vesmír, studánko rozmilá, studánko s dlouhými vlasy a vodními třásněmi hladiny, dej mi napít své lásky, ať rozplynu se v tobě každý den a v tvém klidu a toku průzračných let, a pak ať v tomhle okamžiku, ať v téhleté chvíli spočine má duše v náručí trávy a spadaném jehličí, v každém lístku na okraji, v záhybu i v hloubce svým dechem přivykám přírodním zákonům a tomu hlasu,  který stvořil mne i tebe,  tady zrcadlím se. (pozn. pracovní verze stále)

 

Roztažená křídla

 

Dotek vesmíru a kapka bytí na rtech, to je teď a každý den, každý věk, když leží vlasy ženské minulosti na mužském stole jako nedopitá káva obou dvou, která je pouhou iluzí, stejně jako ty vlasy a jejich barva, ať je hnědá jak dubový klíček,  černá jak tma v nedbalcích,  veverková při svítání, zlatavá jak písečné třpytky či zcela jiná, stejně jako času plynutí, vpil se duhový vánek jako dech do nekonečnosti ducha, tam pak spočinul, jak voda v zemské půdě, jak rosa na posteli ticha, jak dotek přírody a člověka v míru, kdybych mohl, všecko obsáhnu v rozmáchnutí křídel duše, která je podmnožinou složitých věcí v jednoduchosti a jednoduchosti ve složitostech a také světlem, které ji doprovází, když každé ráno vykládám karty smyslu v nesmyslu nádhery, která je tak libozvučná až bolí spánky a zrak přechází do jasnovidění, sluch do jasnoslyšení, mysl do nemyšlení, dotek do jasnocítění, aspoň někdy mě to touhle cestou táhne,  mě to drtí, mě to hřeje, až se vedle vrabec směje, mému hloubání, mému toulání, mému údivu, mým pošetilým pochybám.

 


Harfa elfí poutnice

Jsem indiánskou flétnou a harfou elfí poutnice, která potkala v časoprostoru zvuk, má duše je struna, která něžně naříká i tančí vibrací vzdušné délky, po které utíkám i když kmitočtům mých kroků nedává mozek jasný cíl, srdce je tam, kde cítím zachvění krajin nebeských, v odlesku hlubin pozemských namalovala sluneční třpytka hladinu potoka, ta k sobě volá vzdušné proudy a pak ke mně holé bytí se odráží a do lůna Země i jeho a její podstaty naráží, ať pochopím, ať procitám, ať nalézám v nenalezení, ať nic nevím, ať nic neznám, ať si to přiznám, až zkusím si být člověkem s radostí či bez ní, když vesmír své korálky hvězd počítá.

 
Meditace na vděčnost

Jsem vděčný za paprsky slunce, za vzduch, vodu, ptáky, co poletují, jak naše vytěsněné duše, jak orlí pera šamanů, jak sukno tibetského mnicha vlající v horském masivu, hloubku ve složitostech nenajdeš, jen na otisku ruky do rodné půdy, na které stavíme, zase boříme a zase stavíme archu úmluvy našeho svědomí s duchem Lásky, který v našem nedozírném oku zrcadlí se.

Jsem vděčný za to, že jsem, že jsi, že jste, že jsme, že JE – ten nebeský božský panteon deště, který svou energií padá a vpíjí se do země, stejně jak barva malířského mistra přesný vede do plátna tah, až k jeho jádru, až k jádru svého fyzického nitra.

Jsem vděčný za možnost vděčnosti, jak za barvy na jablku, které ochutnáváš a pak se v tomto světě propadáš, jak jeho kousky jícnem, putuješ tak jako ono putuje jako na loďce plachta, která jí dává směr a loďka pluje, loďka se kolébá, tak jazyk někde poplete se a mnoho slov nahradí mlčení a jeho jednoduchost a jeho hloubka.

Jsem vděčný za zvířecí čistotu a ticho stromů, jsem vděčný za lidská propojení. Když už tu jsme, buďme každou chvíli, každý den, mořským příbojem i motýlími křídly a jejich lehkostí, když už tu jsme, buďme vděční za to, co jakoby máme, co jakoby známe na úchvatné divadelní scéně /i/ za oponou.

O palmě

Jsem taková malá palma na břehu moře, kdesi v dálkách, daleko od všech silných zvuků velkoměst a od husté moderní civilizace. Byla to pro mne odměna, že jsem mohla vyrůst právě zde, na malém ostrově. Ale mé větve dokážou vzbudit u lidí pocit, že zas tak malá nejsem. Má kůra je někdy lesklá od paprsků slunce, jindy omletá od mořských vln a malých částeček soli, a občas, občas mě i pohladí člověk. Takový, co se přijde vyplakat na pláž ze svých lidských trápení a pak snaží se u mne napodobit to vaše objetí. Kolik takových objetí a pohlazení už jsem za svůj tichý život zažila. Objetí, které měl a už se ztratila v objetích jiných a dalších. Každý den hledím na moře, jak se přede mnou houpe ve své vznešenosti a nekonečnosti. Tu a tam spatřím na obzoru rybářskou nebo výletní loď a někdy i já zatoužím po nekonečných dálkách a cestovat. Ráda bývám občas polaskána odvážnými vlnami, co se přijdou podívat někdy i do mých vyšších pater a tím osvěží mé unavené rozpálené palmové listy. Před pár dny sedla si pod ně mladá dívka. Poznala jsem, že na něco čeká. Už poznám pohled čekajícího člověka. Kolik jich u mne již sedělo. Měla jsem pocit, že ta okatá dívka čeká na lásku. A já ji chtěla říct, že na lásku se nečeká. Ale nemohla jsem skrze svůj kmen promluvit a tu dívku utěšit. Každý máme nějaký svůj osud a já musím mlčet, i když bych někdy tak chtěla promluvit. Místo toho jen ohnu své letité větve, jako bych tím chtěla něco naznačit. Někdy mi k tomu dopomůže vítr, jindy se musím snažit sama. Vy, lidé se také musíte snažit, když něco chcete a máte více možností než já nebo kterýkoliv strom na světě. Máte přece tolik možností…

Z hlubin vesmíru

Z hlubin vesmíru vyvěrá pramen tepoucího dechu bytí, snad chci ho pít, i když někdy snadné to není, to teď, to nyní, to právě dnes svým nitrem ochutnám. Troufale se snažím zachytit jen jedenkrát v tisících možnostech tu čerstvou kapku na rtech – v odlesku své bezprostřednosti a jejího bytí v mém bytí a v bytí celkovém, soustředím se do středu toho, co je a já s tím. Formy chytám v proudu dění a myslím si, jak jsou důležité, jak jsou zásadní, že snad to je ten život sám, ale to není. To je jen to bytí ve své nahotě a ten život sám, tam se otevírá, ne ve vzorci, ne v konstruktu žití a toho, co vlastně není. To je stav mysli v pouhém okamžiku, než se něco zastaví v trpkém sladkém zapomnění.

Staré duše

Já se rozpomínám a pak rozpínám se do dvou světů, probodnu je otázkou, proč se mince v tajemství otáčí a něco se v srdci nechce rozplynout. Toulání po nevědomých galaxiích se naplní ve snech a pak jen stojím před stárnoucími vraty. Pohledem tu planetu pohladím, zase polaskám a vezmu ji do náručí. Nechám tam to teplo schoulit, všechny ty vody a staré duše, co bloudí, a přesto v těch mořích za jasným cílem plují a za světlem. Dva světy spojí se tím - já vím, dva světy splynou v gametu sblížení. Držím knihu a nečtu ji, protože jsem v ní, a nečtu ji, protože ji znám. Jsem květ a muž s ženským kloboukem, zas v tomto světě uvadám. Ach, zalij mě, pokrop mě vodou živou, ať prorostu skrze ztracené, skrze trápené, skrze jehelníček, co bodá mě jen tou představou.

Objetí od vesmíru

 

Vesmíre, který mě vždy objímáš,

který mě přesahuješ, a přesto jsi mnou.

Zhřešil jsem svým rozumem

v makrokosmu mikrosmos se ukrývá.

Jednou, dvakrát, třikrát a pořád dokola,

jako kapky deště, co dopadají do našich vlasů.

A ty plynou jako věky, jako stébla v potoce,

splývám se svým vědomím a procitám.

Jen uvnitř sebe létat dokážu,

jako křídla vážky co nese svoje tělo.

Jen v lehkosti je síla okamžiku,

v křeči s křečí skládám účty.

Ovládám svůj dech,

mlčky se propadám.

A přesto nemohu dopadnout,

tam kde začíná pravý život.

 

 

V jinotaji Tvé duše zůstaly otevřené dveře,

světlo proniká za mé smysly,

nadechuji se a vnímám obsah klíče,

ten však zůstal nedotčen a nehmotný...

Když nic neočekáváme, mohou se dít zázraky.

 

 

 Zítra se zuji

Na lodi

ve tvém klíně

nejsem

neplavím se

ale mohu

málo chci

miluji něhu

ach - ten falešný stud

za to

za co

no přece za obojí

mraky plují

zítra se zuji

a do proudu oceánu

svou duší vpluji

těším se

i tady

i když tam teď nejsem

v bílém květu rozkoše

v mořském zrnku soli

dokud existuji

dokud myšlenka mě pálí

a to slunce putuje

jako nohy bosou travou

tam je velká síla ukryta

ač něčím stále zakryta 

Když

Když svědomí stalo se harfou poutníka

tak láska ega doznala změn

když raněné ACH srazilo tě k zemi

jako když vodopád spláchne starý jíl

tak otevři slepené oči, když chceš, abys měl

tak otevři slepené oči, když chceš, abys šel

jen tvé mínění otevře tě svobodám

prsty vedle, černá, bílá, zase znova zazní tón

jako škola na klavír, když učíš se na něj hrát

jedna klapka, klapy, klap, druhá a pak spleteš se

i ta duše, sladce, trpce, jak víno v sudu musí zrát

Na vlnách věčností

Dnes v dopise našel jsem kus nebe, a tak věčnost přišla starou poštou, proletěla stálostí konzumu i poštovními vagóny skrze mrtvé lesy a živé vody, jako čáp, který schoval pod svá křídla svá božská mláďata, jako dotyk rtů a jejich hebkost, když setkala se s polibkem. Palmy a mořské vlny pohupují se ve větru a vzduch je cítit zvláštní vlhkostí, voní nadějí, která nechodí spát a nemůže se probudit jako nenaplněná vášeň sopek. Není dobro a ani zlo, snad jen v tom lidském, a proto to tak bolí. Jsme příliš křehcí, jak z planetek opar, který v čase zase někam zmizí, jak malý oblázek, co třpytí se díky slunci v potoce, který ochladil rozpálenou zem, jak sladký bonbon, co rozplyne se na jazyku, to v pouhém okamžiku. Jsme ta chvíle, jsme paprsek toho slunce, a přesto nejsme jím, jsme tělo a třtinou Pascalovy lásky na vesmírných polích, která úrodná jsou stejně jako ta naše tady na Zemi, tady v jednom z domovů. Ten nikdy nebyl náš a přesto je zde pro nás jako dětský hlas, i když nechceme se ho vzdát a často se na něj také hněváme. Lidské slovo pohladí a pak srazí nás na kolena zas a tomu sekunduje nějaký čas, proč minulost a budoucnost vstoupila mezi nás; a máme se ptát proč? Na to nyní, na to teď, na to za chvíli a před chvílí, na to jsme už zapomněli, den je škatulkovaný tikot hodinek na zápěstí a plán života v záznamníku, také na radnici, v počítači, na telefonu a v naší mysli, ve světě, kde lidský soud má váhu větší než jen pouze radost BÝT .

Velký obrat

Proč otáčíme se ke stromům zády,
proč necháme vysychat něhy vodopády,
indiánští šamani ještě vědí, kam míří to světlo času,
atomy se vlní a my si něco o nich myslíme ,
že jsme nejvyšší vesmírné duše, to soudíme,
tak jako druhé lidi ve falešných pravdách,
a tak často se v tom a těch pocitech mýlíme.
Co je to být lodyhou, být okvětím,
být dechem borovice a jejím klínem,
co je to být vůní heřmánku nebo delfínem?
Zcela a vlastně nevíme,
jen si myslíme, jen říkáme,
být láskou dokážeme, ale nejsme,
být lehkostí křídel můžeme, ale nejsme,
v životě bloudíme, do opozice se stavíme,
ale jezera stále s krajinou ráda tančí,
vzduch se v padající rose tiše usmívá,
voda se v zemi stále ještě chvěje,
nepotřebuje znát, proč se toto děje,
ona jen je...je stavebním kamenem každého z nás

Lotosový kvítek

Svlékám tvůj ostych až k hranicím lotosového kvítku

měsíc dolů padá a pak klečí v naší posteli

v tvých očích jsem spatřil dlouhé vody

jsi zrcadlo a také volný vlas

jsi nota na bílém papíře, co leží v poušti zítřka

jsi zvuk harfy a dřevo staré kytary

jsi střed žíznivých rtů, co zachytil kapky rosy

jsi bosa na Zemi, kde sedávají různé světy

jsi včera, kde vonělo tvé nitro

jsi pól, kde zralá duše taje

tam povstává z hlubin nové jitro

pospíchám na cestu bez okraje

abych udělal ten velký pád

poklonil se vesmíru

a pak už tě neměl rád

Na Zemi

Cesty a rozsypané ženské vlasy, co stálé září, 

jako slunce, co spolklo na chvíli měsíc i jeho stín,

vzduch kolem mne tančí v jarní vůni trávy a nebe -
s jakou trajektorií myšlenky nechat plout
či nechat to nemožné přesto vyplynout...

Snad kos napoví nebo cáry rozpolcené duše,
nebo chlípné podvazky a dohra na piano tvé kůže,
motýlí zaváhání, když saje nektar cudných květin,
nadechnutí, vydechnutí, stále to tu je, stále to vnímám,
obraz a na něm tahy, oči a zvídavé duhovky,
co se občas někde ztratí,
do pole, do máků, do včerejších tužeb a dnešních ztrát,
kde nacházím, kde procitám, že se na Zemi stále ocitám. 

V hlubinách

Jak mořská panna něžnou hlubinou chci se nést

v uchu počítat zvony a ozvěny, co bijí nám na změny

skrze úsměv delfínů ve vlnách na moudro vzkvést

a pak ti věnovat, má uličnice, kousek té proměny

Ale zapadlé zákoutí vesmírné duše kdesi se houpe

než nadechneš se, přijde ten nezvaný host

to je chtíč nad ránem, co v hříšné vodě se koupe

když zavřeš oči, tak blíž jsi mu víc než dost

Horizonty

Když dlaně pozvedneš a pohladíš své možnosti
pak nebe se rozsvítí a květy jsou vláčné,
jako před pár lety letmý úsměv na filmové pihovaté tváři,
ve které se skrýval život v celé své nahotě.

A tys to věděl, tu nahotu cítil a po ní prahnul,
i když ty oči hluboké, oči studánky zaběhly se do trávy,
ta voněla a nesl jsi ji na ramenou
a planety se pásly jak srnky v galaxiích.

 

Tak se na bublině houpám

jak mořský koník chytám kyslík na okraji mořských prohlubní
točí se vzduch a španělské rodeo v rudé mizí záři
a vlny nadnáší dívčí ňadra
a jsou plná soli s částečky ropy
a chtivé mužské oči se pasou, to pod jejich vlivem
to je žena a to je muž – tak, jak se to tak říká
ale role jako role, když napadne tě slovo kultura
Pulzují na pláži klapky elektrického piana výroby neznámé
až do zapomnění, až do tantry těla…
Tibet, ticho, mantra duše
a pak tsunami daleko za chrámovými zdmi
a pak požár lesa
a pak nějaký pan prezident, co chyboval
a pak milenci, co si myslí, že tu budou věčně
a pak běžící laně divokým potokem
který na skalách tančí chladivé tango ze strany na stranu

Květy

Zpomal na rychlost mého dechu,
někdy bolí i nemilovat,
jak pak mám svůj život pomilovat,
jsem ztracená vážka někde v oblacích,
která oči zavázané má a přesto ráda letí,
přes hory pohádek až k tvrdé realitě věcí,
jako Tvé stopy na rozžhaveném písku.

Nechci vlastnit hmotu věcí ani konzum,
nechci vlastnit ani klíče na rozum,
jen vědět, že smysl tohle bytí má,
když andělé do nás sami vstoupí,
když dotknu se hvězd ve spánku
a na obraze tvé lásky pak hledám,
jak svobodu uchopit srdcem nehmotným.

Nemohu ti to dát

Nemohu ti to dát, ale budu po tom toužit,

aby tě vesmír políbil na červené tváře

a našel citadelu toho zakletí,

ty oči jak lastury v hloubce oceánu mě k sobě volají,

jsem noc, co chlípnými sny tě něžně obejme,

to klubko lnu, co si mě jak kočku podmaní…

...a to tíží, protože vím, co jen ty máš ráda,

však může mě hřát, že už to máme za sebou,

to setkání, tu vášeň, to stýskání, to nevědění proč…

…do toho někdo říznul a tvá slova odletěla,

jak kapka v rýze okapu,

která padá k zemi,

a pak se tam tiše vsaje,

jak déšť do bílé kůže hranostaje.

2012

Na vlnách rozkošného vesmíru jsem nesen v dál,
co na duši keříčku moji dávnou touhu proměnil,
v poslání, v doufání a stýskání nebo jen v žal,
který stále nepřišel na to, jak se věčně usmívat.

Zvoní nitro a pak povstává a postává u domovních vrat
a něha odchází se schovat kamsi opodál,
na chvíli, jak oči dvou laní po milostném aktu,
které zapomněly, že vedle stromu je rosa, co bývá bosa.

Do tamtamu bubnují indiánské štětce deště,
co prosí o milost, každým dnem, i když neví,
že zítra bude svět potažen motýlími křídly,
které odnesou nás zase o kus dál.

Na perutích labutě

Na perutích labutě daleko nesu Tě,
unáším Tvou žhnoucí duši ve svých myšlenkách,
a to se nedělá, když spatřil jsem svého anděla,
jak usedá na Tvé ruce nad ránem, když se vysvlékáš.

Řeky ve Tvých spáncích se rozestoupí,
takový pocit máš, že něco v konci začíná,
co Tě posunout má dál v nahém společném objetí,
naše lásky ega - v lásce vesmíru jsou zakletí. 

Za sluncem

Když každé ráno slunce vstává a já s ním,
když voní vedle Tebe brazilská káva,
za dveřmi stojí osud a na nás mává
mám říct, tak tohle se stává a Tebe nechat odejít.

V těžkých kapkách, které dopadají na střechu paneláku,
je odpuštění za to, co jsme spolu nezvládli.
Vesmír posouvá nás vstříc černým tmám a na zvonek zvoní,
v dlaních svírám Tvé svědomí jak opratě bílých koní.

Venku vlní se život a na obloze páry a mraky,
Ty už jdeš za sluncem taky a já tu zůstávám,
abych ještě přivoněl, abych ještě byl,
abych v obraze malířův rukopis celý uchopil.

Mládí

Jedna, ach - buď má
druhá, och - buď svá
třetí, kéž bys ne-byla
čtvrtá volba padla
zamysli se
proč i tahle květina ti zvadla
Unavená rosa padá z květů dolů
jenže z té povstane zase ta svěží
ohnivé rty na sobě cítíš
i když je mráz a sněží
slyšíš...
to je zvuk pianina a taneční smyslné kroky
zítra měsíční svit nad mešitou noci bude vlát
proč v sobě pořád máš ty dávné roky
a její rozkvetlé bradavky nedají ti spát

Mokré časy

Při měsíční sonátě plynou věky,
plynou mokré vlasy
a neurvalá jsou koryta řek,
déšť tančí až do setmění chladné tango
a od rána bláznivý čardáš s příchutí trpkých otázek,
proč vylila se řeka z břehů,
proč rozpadly se hráze našeho lidství,
co bude dál,
kdo postará se o padající hvězdy a vlhké podnebí,
když kapky již nepohltí nedohledné tůně,
které Zemi samy splácí cizí dluh,
když neblýská se na lepší časy,
Je čas splývání na hladině mamonu,
ale jak tak splynout a vlastně s kým?
Jak chytnout ty konce za správný konec?
Úsměv ale nestačí, nemá ani křídla,
ani nás na svém kouzlu křečovitých rtů nikam nedoveze,
je navíc loďkou pouze okamžitou
či jakousi atrapou.
Úsměv nepomůže, úsměv jen napoví,
že stačí tak málo, aby bylo zase „líp.“

Studnice, ze které chci pít

Letěla, plachtila nad zátokou motylí křídla,
plakala z nitra země mokrá vřídla.
Oči byly suché a linkou svou tak krasné,
mé srdce bylo s Tebou a zas šťastné.
Měl jsem pocit, že tohle jsem již žil,
že ze studny Tvé tolikrát už vroucně pil.
V tanci, vánku a doufaní přemohl jsem sebe,
na vlakových kolejích svedl zas Tebe.
Mraky, slunce, vesmír kolem nás se točily,
můj svetr a tvé šaty v tom krasném smočily.
Vše to byla iluze a nebo cesta někam ven,
realita, věčné snění a mladnoucího člověka sen.

Lehké chvění

Nohy pastvin se chvěly jako dívčí tvář

když realita iluzi v ní probudila

ptáci v letu kreslí vzdušné dráhy

aby zas našli cestu domů

vesmírný dech střeží svým žárem slunce

kobylky cválají dlouhou travou

boky jižního orkánu divoce se vlní

milenci nemají kam ulehnout a tak hledají z času čas

smutné ženy hájí svá práva v rubrikách kulturních revue

lidé, co se setkat chtěli, překonali vody a stálost lesů

a svou tělesnost, co je tak často tlačí

přešli mosty z jedné reality do druhé

vstali ze židle a usedli na jiné

štíhlé prsty překryly vlhká ústa

a tím dotykem pravily

že vše je jen jednou

a pak se v minulosti navždy rozplyne

A padala voděnka

A padala voděnka na všechny strany
a vzala děvenku pod svá ramena
aj padala voděnka dolů,
proč jsme tam nešli spolu.
Na ten bál jak tam hraje muzika,
tam nebe se země jemně dotýká.
Ta voděnka měla tisíc dlouhých vlasů,
které česal jí vítr hbitým hřebenem.
Rozlila se po návsích a po stráních hopskala,
byla studená a kalná, ale Tebe mi nechala.

Ranění andělé

Hříšní andělé padali z nebe,
hříšní andělé hořeli nad stodolami,
pak křičeli, kdosi je rdousil a mačkal jim dlouhé vlasy,
ty utíkaly, plynuly, jako věky, jako dny,
jako stébla v potoce.
Co se děje s tímto světem, ptali se,
co se děje s padajícími hvězdami
a kde končí jejich svit...

Zastav mne a moje ruce, nohy a cíle,
zastav mé spěchání,
prosím, zastav konzum světla, vody, ropy a citů,
polož mne do nebeské trávy
a dýchni na mne zemský prach.
Dej mi ochutnat rosu živou,
nech mě spadnout na dno touhy,
dej mi ochutnat sentiment i realitu
chci se zase nadechnout,
tam kde končí dotyk dlaní tvých,
tam najdu svého raněného anděla,
jak snaží se odvrátit to,
čemu se v šachu říká MAT.

 

Kdyby se hory lidství slily

Kdyby se hory lidství slily v jeden řád,
kdyby láska neznamenala často strmý pád,
tak by všechno bylo jiné a tak trochu dál, ale
čemu by ses pak můj milý u snídaně smál,
jenže za poznáním vede jedna stará brána, jen ji otevřít
otevřít ji dálkám, otevřít ji bolestem, otevřít ji jaru,
co nás přijde léčit dávkou tepelné vesmírnosti.
Na sobě nosím vlasy copaté a v lásce hraji fair,
to když svlékám lyru tvého mužství
a přijímám barvy moudivláčků,
co nám zas někam večer odletěli,
když uvědomím si, že duše nezná pohlaví a hloupé role,
jen podstatu, jen hloubku, co často neví, kudy dál.
Chce jen plachtit, jak nebeské hvězdy motýlí
a zůstat stále vláčnou travou, co nepřestane růst,
do zkřehlých dlaní vložit papírové vlaštovky,
co stejně daleko neodoletí,
protože hory lidství neslily se v jeden řád
a láska pořád bude strmý pád
a nebude všechno jiné a tak trochu dál, ale
čemu by ses pak můj milý u snídaně smál. 

 

Touha vesmírná

Kdyz na nebi zlehka si očima kreslím,
hvězdy naskáčou do tůní, oken i postelí,
pak se zřítí,
spadnou dolů na Tebe,
do otevřených ran vstoupí světlo
a něco se tam vzbudí, něco v Tobě procitne
je to touha vesmírná,
je to touha, po níž se nestárne
a tuze nesmírná,
navždy v Tobě zůstane.   

 

Proč uticháš?

Nad mořskými řasami vznáší se voda
je vznešená
svou panenskou vůní
a svými krystalky soli
jak kodaňská Malá víla
co hledí na jeden bod
co hledí do dálky
jak Viktoriiny vodopády
co vynesly páru na svých rukách
a ona pak prudce vzlétla
jako stará vážka
co zatoulala se
co snad rozpustila se
v divokých malinách
každý den ztrácíš se
každý den uticháš
lidská pokoro
vždyť…
monopol na pohlaví neexistuje
a přesto to jen říkat nestačí
vlečeme naše tělo
skrze propasti na vrcholcích střech
co po nich stéká dolů prudký déšť
a já bojím se, že Tě již nenajdu

  

Rožněžnělá kočka

Schyluje se v tvých spáncích k šelestu beztíže

celou noc se tě a sama sebe ptám

v jakém čase jsi to žil

jsem tu jak lvice

co líže si virtuálně své neviditelné rány

pojď ke mně skrze křehké spánky

skrze naše bloudění na tomto světě

co zůstalo za okenními rámy a oprýskanou zdí

pak proměň se ve stříbrného osvíceného sokola

co svými letkami dosáhne mého raněného klína

přišpendli si nadhled a elegantní kabelku moudrosti

štípni se do srdce a do křídel vlož jelení lůj a lesk mých rtů

mne to strašně láká - prožít ten adrenalin lidského bytí

Pečeť

V pečeti a ornamentu, v tiché blůze a briliantu
stoupáš, stoupáš, stoupáš výš, jak náhrdelník na hrudi
jak smutný poustevník, co se o svou hůl opírá
jak balón s héliem, co napodobil letky ptáka
jak chvějící se ňadro na obraze, jak měsíc v půlnoční posteli
tak stoupáš, stoupáš, stoupáš výš, kde mé srdce uslyšíš
jak bije, jak žije, jak tiká, jak vzlyká, jak běží
otevírám komoru, tak vejdi a něco mi, prosím, zašeptej.

Být nebo mít

Za závorami bytí se perou zachráněné duše o přežití,

Mít nebo Být? Být nebo mít? Co vlastně chtějí?

Ve vitrínách se krčí umělecké artefakty a čekají,

čekají na to, až všimnou si jich dějiny a oči nějaké, oči hluboké,

co nechtějí jen mít, co nechtějí jen brát,

pojďme sdílet, pojďme růst a přijmout hloupé náhody,

za mozkovými branami odbočit správným směrem,

jak krev co je silná a jak blány potoka proudí odhodlaně, i když neví,

že teče, že putuje jen marností, že tančí s lidskou věčností,

že není na to sama, že má živiny a že srdce musí mít lásku,

že žena má mít muže a muž ženu, ale připustit i případy jiné,

co je vlastně zákon a jeho smyslová zakončení pravdy,

jenže my jen někteří prosíme, klečíme, toužíme a doufáme,

že ten smysl někdy možná dostihneme.

  

Splývání

Stíny si hrají se světlem na schovávanou

těla stromů prohýbají se a stárnou

jako tvá duše co otevřela jsem ji

skrze linku svých plných rtů

a po špičkách jsem se do ní vkradla

celou jsem ji prošla

a kroky mé a kroky tvé

spojily se v souznění

jsi vodopád

a já na té vodě pluju

divoce a pak něžně

jako lístky máty voní tvá kůže

po tvém úsměvu jsem žhavá

jsem zrnko písku na dunách

co držíš jej v dlaních

Jsem tvá

a přesto kdesi ztracená

v záři kosmu

v poli máků

tam mě zítra najdeš

schoulenou a nesmělou

jako klíček stonku

co chce v tobě vzkvést

Rozjímání

Vše, co máš, není jisté a může zmizet,
stačí, když vodní sloupec přestane mít tlak,
když do sloupu elektrického vedení udeří blesk,
když mořská voda přestane žít s litosférou v míru.

Jako racek odrazí se od tyrkysové hladiny
a s kořistí vzlétne do plynových výšin
i muzika, kterou překonáváš hráze všednosti,
i ta může náhle utichnout...

Vlasy a dlaně, na který jsi zvyklý
a rozlité sklenky vína
ženská vůně
a politické teorie stárnoucích státníků,
kteří hledají smysl ekonomické základny
a sociálních hodnot.

Jsme pouzí návštěvníci v přízraku vesmírných přání,
Měsíc a Mars jsou zatím příliš daleko
a jejich sféry tuze neznámé,
není to pouze náš domov,
kde zpívají mořské proudy
o láskách moudrých delfínů
a vzduch bývá provoněný cigaretami
a benzínovým odérem, zkažeností a také ctností,
kde voda a slunce probudí žízeň rostlin,
ptáků, zvířat a lidí
Není to klon lidského potu,
který dáváme do našich tužeb
a snažení, cílů a rouhání...

Je to jen snaha překlenout to,
co nás tíží
jako bludný kořen náboženských pravd
jako filosofická doktrína
a láska ve zdích Athénského Parthenonu
Slunce je nedostižné
a jednou jeho tělo možná praskne -
v lávě vysoké teploty
a nebeské sestry spolkne v jednom věku
a určí nový směr vesmírným drahám jen v okamžiku
a pak Země naším domovem navždy,
ale navždy zůstane. 

Vedle války

Hvězdy a ptáci dolů padají a časoprostorem ozývá se svět,
včera voněl, dneska zvoní a zítra zbraně slzy roní,
skrze oko, skrze dlaně, skrze vnitřní dech točí se víra zakletá,
proč nevyslovitelné z člověka dělá více než falešného anděla.

Srdce tepe, touha voní, zítra války na čas přestanou,
to vše pořád dokola, ať lži ve jménu nadvlády už ustanou,
slovo vzalo slovu pravý význam pravdy
a na slunci dějin rychle vybledlo,
ptát se proč není řešení, když lidská facka stále poráží mír.

 

Nekonečná přítomnost

Nekonečné hory musíš překonat nahý a bez předsudků

a stíny oblak nechat padat na stránky rozečtené knihy.

Neptej se na smysl, který by Tě měl převézt přes rozbouřené vody,

teplo dalekého slunce Ti napoví jak jít dál a jak prožít to, co je blízko.

Teď se nadechni a zas vydechni v poklidu a beze slov,

putuj za svým srdcem a nenech se zmást tím, co není podstatné.

Ať Tvá mysl nikoho nesoudí a Tvé smysly jsou průzračné,

ať hloupá dogmata našeho věku nerozbouří šarm Tvého letu a vzletu.

Pojmi do sebe rovnováhu a cíl, který pro Tebe není marný,

přijmi věci takové, jaké jsou a ne jaké bys je chtěl mít.

Vzdát se snění je jít hlavou proti zdi a tu zeď mít rád,

jako pohyb svých plic a pohled do přítomnosti, která je věčná.

Zase něco o lásce

Lásku na skládku vyvézt nelze,

je totiž sdílená, jako den se náhle rozplyne,

jako laserový paprsek dotkne se zesláblého místa,

jako divoký kůň cválá neznámou krajinou.

Láska je víno, jehož chuť Tě spoutá a ulpí na rtech,

jako žár spálí Tě na prach a neptá se Tě proč,

jeden ji má, druhý ji dostal včera v noci pod lampou,

třetí  ji někde ztratil a už nenašel, čtvrtá ji proklíná.

Kněz a filosof ji povyšují na duchovní statky,

bohém na ni plive a přeje si ji čím dál víc,

proč nás tak ovládá a proč kvůli ní stárnem,

snad proto, že se nedá dostihnout.

Klapy, klapy, klap

Klapy, klapy, klap
slzy dopadají na dlažbu
v rytmu podzimního deště
orloj kolem mne tančí
schody se stáčí v linii času
jako rty mladistvých milenců v pyžamu noci

u kašny vzduch se včera zastavil
hledali jsme spolu mlčící slova
byla jsi tam se mnou
a zvony se chvěly
jako sopky v litosféře
jako mé ruce
co putovaly za světlem

byla jsi bránou
byla jsi kapkou úsvitu
kam jsem směřoval
do tvého džbánku
slzy jsem uložil a doufal
že přetvoříš je ve smích
v další takový den
hledám naši kašnu
kam poděla se
vždyť tu včera ještě stála

 

Poslouchej

Tak jak pruhy na silnici

tak jak zvony na zvonici

tak jak tantra za úsvitu

tak jak mantra v duši

Slyším Tě v sobě znít

Pochopil jsi mnohé

to je má výhra

to jsou mé barvy

chci je vstřebat

být v nich rozprostřena

být Tvůj střed

jako pruhy na ubruse

jako světla v rozkoši

rozžehni mou Tvář

jsem Ti oddána

skrze svoje ruce

ty staví chrám

pojď tam se mnou

ať jsme si blíž

Ať okno otevře se

ať zvuk klavíru stoupá výš

jsme tam spolu

a tam mé srdce uslyšíš

Schody

Tak jak pára stoupá
Tak jak rosa klesá
Tak točí se schody
Tak chtěl bych být mimo jejich dosah
Na okraji lístku
cos včera mi psala
Být lodyhou a okvětím
co přijímají kousek nebe
a jeho kapky včera a zas zítra

Chtěl bych být rozechvělý vzduch
co roztančí šaty mořského proudu
Jejich vůní prostupuji
do jiného světa
Tam uzrávám jak Tvá kůže
co včera se narodila
já hýčkal ji spanilé vlasy
lezl po urských hradbách
a pak spadnul

A otevřela se nová kniha
její tiskopis mne sevřel
pak ve svém náručí chvíli hýčkal
a poté odhodil na zasněženou pláň
hořela má duše
rozmetala nitro na prach
na písek co šel kolem duny
a tam jsem se zastavil
a konečně se nadechnul

Následuj mne

Následuj pramen mých vlasů
následuj jej k rozcestím
buď mým korábem
co na těch vlnách vlasů
stává se dlaní
stává se kapitulací před vlastním svědomím
roztoč v ruletu nebeskou hvězdu
pohlédni skrze kapku deště
poslouchej, jak dopadá
jakou barvu má
když roztáhne svá křídla
Následuj pramen svých vlasů
následuj jek k rozcestím
tam ztratíš sám sebe
a konečně se poučíš

Ze sladkých tónů

Vybuchla sopka pod Tvým prsy

já procházel se na té lávě

já lehal s Tebou v hebké trávě

počítal okapy a kapky, co je opustily

to bylo to rozcestí

co nás tehdy spojovalo

v pohlazení přes košilku a drkotání Tvých zubů

když jsi se bála zimy, co se schoulila před domovnímidveřmi

a chtěla, abych ji pustil dál

prozřel jsem do vědomí

tehdy mě napadlo

že jsme sami a přes těla se duše nepolíbí

i když tak moc, tak moc pod hvězdami chceme.

Na nábřeží

Kapka a ještě jedna svíjely se spolu v kaluži

na nábřeží racci polykali pražský vzduch

byl tam sám

jako housle na mostě

jako poupě v sopeční lávě

jako rybář na vodě

jako ty a já

Nad kotlinou pásly se mraky a vzdychaly

slyšíš, když zvuku se stýská po obraze?

Jak to vlastně vypadá?

Je to blesk, či dotek na bílý papír?

Je to čtení osudu nebo smutné zapomnění?

Ruce, nohy a rty taky

pojď se podívat, jak to všechno vypadá

Za lucernou je duha

ale před duhou není lucerna

Šaty ženské, tak ať, šaty lidské, ty nejsou z hedvábí

pánský oblek, tak ať, šaty lidské nejsou povlakem na kůži

to není prstýnek, co žena si nesvléká

to není život ani smrt

to je teď a už zase ne.